•■•■•■•
Lidé u mikrofonu se střídali, až nakonec byl čas na poslední dílo večera.
Upřímně jsem nevnímala jediné slovo, na to jsem se až moc dobře bavila se svým společníkem.
Zjistila jsem, že je pouze o rok starší než já a poezii se věnuje již od dětství.
Mohlo uběhnout pár minut, nebo pár hodin.
Netuším.
Než jsem se nadála, stáli jsme před kavárnou a přišel čas se rozloučit.
Theo mi věnoval polibek na hřbet ruky, dokonalý gentleman.
Začala jsem chodit do kavárny i každý pátek před šestou hodinou.
Pokaždé přednášel jako první a pokaždé jinou báseň.
Nevím jak se to stalo, ale dokonale zapadl do mé rutiny.
Neměla jsem šanci nikdy postřehnout, kdo přednášel po něm.
Vždy když si přisedl k mému stolu, přestala jsem věnovat pozornost dalším autorům.
Rozuměli jsme si.
Skoro jako bychom se znali celý život.
Zjišťovala jsem dost detailů z jeho života a všechno mi připadalo hrozně povědomé.
Narodil se v Tergu, v obci provincie Sassari v oblasti Sardinie a do Janova se přestěhovali pár let poté.
Škola kde studoval, tábor na který jezdil, lidé se kterými se bavil. Všechno jsem to už někde slyšela.
Pověděla jsem mu o své rodině i o některých svých bývalých přátelých. O své práci, oblíbené hudbě i barvě, kterou nesnáším.
Stačilo pár týdnů a začal se mi bortit celý svět.
Věděla jsem, že je něco špatně už od začátku.
Říkala jsem, že to nedopadne dobře.
Měl dva sourozence, sestru a bratra.
Měl.
To je klíčové slovo. Jeho bratr zahynul při požáru v Terni pár měsíců zpět.
V tu chvíli jsem si přála vrátit čas.
Cazzo.
•■•■•■•
ČTEŠ
Příběh s vůní kávy
Чиклит„Všimla jsem si, že většinou zůstává jen u kávovaru a se zákazníky nemluví, jenže teď tu stojí u mého stolu a zdá se, že chce něco říct."
