KAPITÁN|37

2

,,Hedvi, neuvěříš co se mi stalo!" vyhrknu na svou kamarádku, když ji vidím sedět u stolku v kavárně, kde jsme si domluvili sraz ,,Prrr holka, nevím na co se mám připravit" zasmála se mi a zvedla ruce do obranného gesta.

,,No ne! Jak tě našli? Nenabízí ti rovnou smlouvu?" pálí na mě Hedvika otázky, po tom co jsem jí řekla, co všechno se mi přihodilo ,,To víš že jo, rovnou jim budu dělat trenéra viď?" zasmála jsem se jí, protože si můžou dovolit daleko lepší fotografy.

Po návštěvě kavárny jsme šly ke mně do bytu, pustily film a drbaly všechno možný i nemožný. No fakt, celý Praze muselo zvonit v uších.

Sklenka vína se též hodila a to nemluvím o Hedvičiných výborných čokoládových sušenkách. Takhle si představuji dobře strávený večer, fajn lidé, fajn jídlo a fajn pití.

~

Ráno se budím s mírnou bolestí hlavy, není to nic hrozného, ale radši si vezmu prášek, aby se to přes den nerozjelo. Dneska nemám focení ale do ateliéru stejně musím. Mám tam nějaké e-maily a další papírování. Nesnáším to, ale někdo to dělat musí.

Když vejdu, rozsvítím světla a naskytne se mi pohled na ještě neuklizené věci po minulém focení. Nechám to být, dnes jsem tu kvůli něčemu jinému.

Sedím za počítačem a projíždím webové stránky, přidávám nové fotky a tak dále.

Konečně se dostanu k e-mailům. Rozkliknu pár reklam na různé zboží, faktury za různé nákupy ale jeden mail mě zaujme. Není to ani faktura ani reklama. Je to pracovní nabídka! A víte kam? Víte. Do Sparty.

,,Dobrý den slečno Tichá,
zaujali nás vaše fotky na sociálních sítích a rádi bychom vám nabídli práci na pozici fotografky. Fotograf A-týmu jde do penze a tak hledáme novou posilu. Zvažte prosím naší nabídku a případně se ozvěte.

S pozdravem, realizační tým Sparty."

Vytáhnu mobil, udělám snímek a posílám ho rodičům, bráchovi a Hedvice. Já tomu nemůžu pořád uvěřit, nejdřív instagram, teď celá pracovní nabídka. Vlastně bych měla být nejvíc vděčná Edovi, byl to on kdo mě vytáhl na ten zápas.

,,To musíš přijmout, jinak tě vydědíme!"
Začíná táta hovor a přitom se směje ,,A říkala jsem snad že to nepřijmu?" ohradím se na něj taky se smíchem.

Pak jsme řešili co bych jim měla odepsat, abych nebyla za Krkonošského burana. Brácha mi pošle emoji palce nahoru, mamka taktéž.

Zato Hedvika zase jednou dokázala, že je to vážně ona ,,A co si budeš brát na sebe?" Volá mi, když už jdu domů ,,Víš co? Tak se stav a vybereme nějaký outfit. Co ty na to?" nabídnu jí.
,,Do hodiny tam budu!" hlásí mi přes telefon ,,Počítám s tebou, měj se." položím hovor a skoro běžím domů.

~

,,Nazdar ty fotografko!" začne Hedvika hned jak ji otevřu dveře. Jen zase koukám co přinesla, nevím kde to pořád bere. Vždycky nějaké sladké, to snad peče celý den. Tak zase co ji zbývá, když je doma.

Manžel vydělává tolik, že nikam chodit nemusí. Mě osobně by to trošku štvalo, nic nedělat, nemít žádný režim a podobně. Na druhou stranu mít tolik času je super.

Mezitím co se cpeme dortem, probíráme jaké oblečení by bylo vhodné. Pak to ještě obléct na mě, to bude další oříšek.

Přesouváme se k mé skříni a hodnotíme outfity ,,Doprdele, já nemám nic na sebe!" zakleju a přitom mi upadne knoflík z košile, co mám zrovna na sobě. ,,Neboj, něco vymyslíme, jsme přece ženský!" usměje se na mě Hedvi.

Do finále se dostaly letní tmavě modré šaty ke kotníkům, plus nějaké obyčejné pláťené tenisky a bílá košile s černými kalhoty, které doplňovali boty na menším podpatku.
Nakonec jsme se rozhodli pro možnost A a myslím že jsme vybrali dobře. Je to něco v čem se cítím pohodlně ale zárověn elegantně.

,,Já jim ještě neodpověděla na tu zprávu." zhrozím se, když se převlékám zpátky do domácího oblečení ,,Tak vytáhni notebook a jdeme psát." huláká na mě Hedvika z kuchyně. Zase něco klohní, tak doufám že to bude dobrý. Cítím naložené kuřecí maso, to je vždycky výborný, když to dělá Hedvi.

Dobrý den,

Píši ohledně místa na pozici fotografky A-týmu. Ráda bych vaši nabídku přijala a tím se zapojila do vašeho týmu.

S pozdravem, Jasmína Tichá.

Nechtěly jsme psát nic dlouhého, usoudily jsme, že tohle stačí.

Hedvi udělala, jako vždy výborné jídlo. Tak jsme si nacpaly břicha k prasknutí, zalily to sklenkou vína, rozloučily jsme se a šly spát. Přijde mi, že poslední dobou jsme nějaké alkoholičky. Kecám. Když přijde takováhle nabídka, tak se to musí zapít. No nemám pravdu? Dobře, možná jsme to za poslední týden vážně přehnaly.

~

Nestíhám! Nestíhám! Nestíhám!
V 8:00 mám být v ateliéru, teď je 7:30 a já teprve vstala. Obleču si první věci co mi padnou do ruky, beru do ruky gumičku a dělám si volný drdol.

Tak a teď největší rozhodnutí, helma nebo klíče?

Na kole se mi dnes vážně nechce, takže beru klíčky. Parkuju dole v podzemní garáži a jedu výtahem. Normálně bych to sešla, ale teď se hraje o každou sekundu. Nasedám do svého černého auta. Nějaký mustang, nějak moc tomu nerozumím, vybíral mi ho táta. Hlavně že to jezdí.

Přijíždím pozdě. Nečekaně. Byla zácpa, já za to nemůžu. Naštěstí druhá strana měla taktéž zpoždění. Stihla jsem jakžtakž připravit dekorace a foťák.

Doufám že se mi tohle nestane až půjdu na pracovní pohovor, nebo první den na Spartě. To by byla moje poslední hodinka.

~

Domů se vracím pozdě a utahaná. Hodím rychlou sprchu, vyčistím si zuby a lehnu si do postele. Nejdu ovšem ještě spát, musím zeditovat dnešní fotky. Chtějí je mít do zítřka hotové, magoři.

Pomalu ale jistě usínám, tak vypnu notebook, lampičku a hodlám se uložit ke spánku. ,,Jakej idiot mi volá skoro o půlnoci!" zakleju pro sebe, když se mi rozvibruje telefon. Podívám se na obrazovku a tam je nějaké neznáme číslo, nezvedám to, jen si vypnu vibrace a teď už jdu opravdu spát.