KAPITÁN|37

5

Přes týden se toho moc nestalo, ráno focení na Strahově, odpoledne a večer focení v ateliéru. Na Hedvi jsem neměla  skoro vůbec čas, akorát jsme byly na jednom rychlém lattéčku.

Dnes je neděle, a já jedu k rodičům na oběd. Těším se, až jim vše povyprávím. Vsadím se, že táta s bráchou mi vymelou díru do hlavy.

V autě je příjemné ticho. No dobře, ticho úplně ne, protože si zamnou pouchrupkává Buřtík. Naši s bráchou ho dlouho neviděli, tak se jim jede ukázat.

Najednou mi začne vyhrávat celé auto vyzváněcím tónem mého telefonu.

Neznáme číslo.

,,Dobrý den, Tichá. Co si přejete?"

,,Ahoj, tady Tomáš, domluvili jsme s klukama focení. Vždy jen po jednom, udělají se prostě takové ty formální fotky, co půjdou na stránky."

,,Jo jasně, kdy začneme?"

,,Nešlo by to třeba už zítra?" optá se.

Tomuhle chlapovi nejde říct ne, takové charisma mu musí všichni závidět. I přesto, že se mi vůbec, ale vůbec nechce, stejně řeknu ano.

,,Ok, v kolik mám být připravená?"

,,Nemusíš spěchat, začneme třeba v deset, a počítej s tím, že to není na jeden den!" zasměje se do telefonu.

,,Ano šéfe, budu tam. Měj se."

,,Čekám tě."

~

Na příjezdové cestě stálo nějaké jiné auto. Že by si táta koupil nové? Nevím.

Zaparkuju, vezmu Buřťíka aby se proběhnul a já vcházím zadními dveřmi do domu. V rukou mám spoustu dárků, tak že pomalu ani nevidím na cestu. Když se ale podívám před sebe, spadnou mi všechny věci, a stojím tam jak přikovaná. Tam je přeci. No vždyť tam je přeci. No nene. Nevěřím vlastním očím. Tam je přeci má babička!

,,Babi, co tady děláš?" ptám se jí a přitom mi začínají stékat první slzy. Moje babička žije v Americe, takže jí vídáme tak jednou do roka.

,,Ahoj, Jasmi" přivítá mě a zasměje se tomu. ,,A nebreč mi tady, už ti je dvaadvacet" říká mi s pobavením.

,,Kde jsou ostatní?" ptám se babi, protože jsem nikoho jiného nezahlédla.

,,Čekáme na tebe v jídelně" poví mi a tak se spolu vydáme do této místnosti.

,,Nazdar rodino!" ozvu od rámu dveří které vedou do jídelny.

,,No to je taky dost že si se ukázala ty naše Sparťanko!" vítají mě mamka s taťkou.

~

Zbytek odpoledne jsme strávili povídáním, hraním deskovek a prohlížením rodinných fotek. Prostě takové pohodové odpoledne. Bohužel se musím už pomalu loučit, vždyť bude skoro půl dvanacté.

,,Tak se tu mějte hezky, a babi, až pojedeš domů, stav se u mě!" volám ještě na babču, když nasedám do auta.

,,To víš že jo holčičko moje, uděláme si holčičí den. Měj hezkou cestu!"

Cesta utíkala celkem rychle, ale těším se až budu spát, přeci jen zítra je taky den a já musím být fresh.

~

Pondělní ráno. Co víc k tomu říct, asi nemusím dodávat ze ranní ptáče zrovna nejsem, i když vstávání v sedm není tak hrozné. Vždy může být hůř. Dnes si na sebe beru jen obyčejné džíny, černé tílko a bílou košili. Tím nic nezkazím. Vlasy si nechám rozpuštěné, ale už teď vím že si je v práci dám do drdolu.

Do ateliéru docházím tak pět minut před devátou, ideální čas, stihnu připravit světla různé dresy, míče a vše co budou kluci chtít na fotkách. Rychle si zajdu do kuchyňky udělat kafe, nebo lépe řečeno, ranního smrťáka.

Sednu si na pohovku i s hrnkem kávy a začnu projíždět různé sociální sítě na mobilu. Co mám dělat, když mám už vše připravené? To tady mám být jak na trní? To víte že jo. Můj ateliér, moje pravidla.

~LK

Dneska su jel se Šulem v autě, má to po cestě, tak snad nabere Sparťanského kapitána.

,,Zdaar, tak už máš vybraný doprovod na ten výroční ples?"

,,Půjdu sám, stejně hned odejdu domů, vždyť víš že na to nejsem" vykrucoval jsem se jak jsem jen mohl, vážně se mi tam nechtělo.

,,Neboj sa, niekoho ti nájdeme" zasměje se Lukáš.

Po chvilce ticha se Šulo znova ozve s úsměvem na tváři, to nevěstí nic dobrého pro mě.

,,Hráč alebo sráč?" začne se smát na celé kolo. Jak začne takhle vyvádět, už dopředu vím že nehraju.

,,Nehraju" odpovím mu suše, jenže on se i tak nenechá odradit.

,,Ale hráš, len sa na seba pozri, všetci tam so sebou budeme niekoho mať, tak netrhaj partiu. Spamätaj sa Láďo. Pozvi Jasmínu " díva se na mě přitom důležitě, zrovna když stojíme na semaforech.

Jeho nápad se mi velice zamlouval, Jasmína je vážně hezká holka, ale nejsem si jistý jestli mi nedá košem, při její povaze člověk nikdy neví.

,,Uvidím co bude v mejch možnostech, kdyžtak se ozvu" odpovím mu nakonec, přece to nemůže dopadnout nějak hrozně, nebo jo?

Moc se omlouvám že nevydávám často, ale poslední dobou mažu všechny kapitoly co napíšu. Doufám, že aspoň tohle je dobrý 🤷‍♀️. Děkuju za podporu!

See ya!