KAPITÁN|37

4

Můžu být ještě víc nervózní než jsem?
Na tuhle otázku si teda vážně nedokážu odpovědět.

Na snídani jsem ani nepomyslela, s takovýmhle stresem se není čemu divit. Najím se až na stadionu.

Na sobě mám pohodlné oblečení v podobě obyčejných černých kalhot a bílého trička. Nechci se celý den mačkat v nějakých džínách, stejně budu pořád běhat ze strany na stranu abych měla co nejlepší úhel. A koho zajímá obyčejná fotografka, nemusím vypadat reprezentativně.

Foťák dávám do brašny, kde mám i objektivy a další různé věci, třeba stojan, který dnes vážně nebude potřeba. Radši si beru všechno, co by kdyby.

Pospíchám do garáží kde mám auto. Na odreagování si pustím rádio se zprávami. Ty mě bohužel moc neuklidní když redaktoři začnou mluvit o dnešním zápasu. Radši vše vypnu a soustředím se na jízdu.

Při vstupu už se na mě usmívá Anežka ,,Dobrý den" zdraví mě. ,,Dobrý den, nemohli bychom si tykat, když se tu budeme potkávat prakticky každý den?" nabídnu jí, protože si přijdu hrozně stará když mě tak o dva roky mladší slečna zdraví dobrý den. ,,Samozřejmě, já jsem Anežka" podá mi ruku ,,Jasmína, ahoj" příjmu její ruku.

V mé nové kanceláři se potkávám s bývalým fotografem Sparty, aby mě naučil co a jak. ,,Dobrý den, Jasmína Tichá" podám mu ruku ,,Tomáš, těší mě" usměje se na mě pán v letech, neříkám že je starý, ale je poznat že už má něco za sebou.

,,Tak mi ukaž, co v tobě je. Celé focení nechám na tobě. Nechci se ti do toho motat" osloví mě Tomáš, když si vytahuji foťák. Jdeme spolu do kabin, vyfotit nějaké předzápasové fotky.

Nevím jestli je bezpečné pouštět mě k polonahým klukům, ale co už. Jsem přece jejich fotografka, je to moje práce.

Tomáš jde přede mnou, takže do kabiny vstoupí jako první. ,,Uuuu, Tomáši, koho pak nám to sem vedeš?" zasměje se nějaký blonďák, beru to s úsměvem, přece mě nerozhodí nějaká kopačka.

,,Kara, klidni se, je to naše nová fotografka" zastane se mě Krejčí, jakožto kapitán týmu ,,Hele Láďo, jaktože si nám nic neřekl, o naší nové krásné fotografce" ozve se odněkud z kabiny. Takže o tom jako nikdo nevěděl? Jenom on?

,,Akorát byste se mě pořád na něco ptali" zasměje se, už chápu proč o mně neřekl. Chtěl mít klid.

Udělám fotky, spíše momentky. Kluci pak chtěli vyfotit ještě třeba ve dvojici nebo tak. A jejich přání je splněno. Odcházím aby měli čas si říct taktiku a tak dále. Snažila jsem se si je zapamatovat ale je jich tam jako psů. Tak nějak rozpoznám Krejčího, Karabce, Mejdra a Laciho, víc po mně nechtějte.

Když kluci vyjdou z kabiny už po rozcvičce, mají s sebou i děti. To je rozkošné, neoblomní fotbalisti jdou s prckama na nástup.

Fotím, fotím a fotím. Mám i pár videí ale to není moje práce, od toho tu mají někoho přes sociální sítě.

O poločase jdou naši s jednogólovou ztrátou do kabiny. Je mi jich líto, všichni jsou smutní, ale musí držet při sobě. Pak to zvládnou. Nechala jsem jim v kabině papír s nápisem ,,ZVLÁDNETE TO!/ YOU CAN DO IT!" a pod tím malým písmem ,,Vaše nová krásná fotografka."

Jak vystoupili z kabiny, bylo vidět že mají hned o něco lepší náladu. Nevím jestli to udělala ta cedule, nebo jestli jim něco řekl trenér, ale asi se to nikdy nedozvím. Hlavně že jdou do druhého poločasu s čistou hlavou.

~

Zápas nakonec skončil 2:2 Sparťani dorovnali, ale pořád to bylo málo. Aspoň mají jeden bod. Na Slavii je teď zima, mají tam -5. Brrrr.

Když mě na Letné už nic nedrží, odjíždím domů ,,Doprdele, já tam zapomněla ty objektivy" celou dobu jsem si říkala, že mi něco chybí.

Tím pádem obracím směr a jedu zpátky, ještě mi to tam ty kopačky rozsednou. To by se mi chtělo, shánět nové vybavení, jestli těm objektivům něco bude, přísahám, že viníka upálím zaživa. Jedu jako blázen, možná mi domů přijde fotečka, ale nemůžu to tam nechat. Mám tam ještě věci na památku po Dědovi.

Na parkovišti vystupuju a potkávám Krejčího ,,Nezapomněla sis něco, ty naše fotografko?" rýpne si do mě ,,Haha vtipný, kde to máš?"

,,A co za to? Třeba, že by mi rozčílená fotografka dala instagram?" položí si prst na čelist a dělá že přemýšlí.

,,Ladislave, to je vydírání!" upozorním ho ,,A od kdy si my dva tykáme?" zasměje se, a přitom se mu vytvoří ďolíčky.

,,Dobře, dobře, vyhrál si. Takže teď ti dám instagram a ty mi dáš brašnu. Platí?"

,,Platí."

Naťukala jsem do vyhledávače své jméno ,,Jasmína jo?" kouká mi přes rameno Ladislav ,,Představ si, že každý má jméno." jsem na něj naštvaná, mohl mi to normálně dát a nemuseli bychom dělat tyhle šaškárny.

,,Dík, ty fotografko!"

,,Dík, ty kopačko!"

Nastupujeme do auta, a každý se vydáváme svou cestou. Určitě na něj doma čeká manželka, a on se místo toho tady semnou bude vybavovat.

Doma už jen přetáhnu fotky do notebooku, abych to mohla zítra upravit.

Na mobil mi přijde oznámení
lkrejci_ vám chce poslat zprávu

lkrejci_:
jeste bych chtel podekovat za tu ceduli, s klukama nam to udelalo radost, ty fotografko

ticha.jasmina:
neni zac vy kopacky❤️

Doufám, že nepochopil to srdce jako nějaký velký gesto. Má to být spíše sarkastický, ale je to Ladislav. Už dneska se mi ověřilo, že je to fotbalista.

~
Moc se omlouvám, že příběhy nevychází pravidelně a často. Píšu to pro radost, doufám že mě chápete🙏.
Jo a tahle knížka bude spíš slow burn, nemám totiž ráda příběhy, kde se hlavní postavy dají dohromady už v 5 kapitole.

Děkuji za všechny hlasy a přečtení!

See ya!