Nebesa

12. Můj pražský hrdina

Vyrostla jsem kdysi, v Maďarsku jako ještě dítě, a pak na Slovensku jako teenager, v nejchudší rodině ze celé vesnice. Vyrůstala jsem s mámou a tátou a moji skoro o deset let mladší sestrou Violou. Denně jsem ve škole prožívala výsměch, mlácení pravítky od učitelek, rvačky, a třídní důtky. Bylo mi čtrnáct let, mámě zrovna darovala její kamarádka los pro štěstí. Oslava nastala když jsme vyhráli "kupon" na nový barák, který se však následně musel několik let splácet. Táta byl švec v malé vesničce, jak už jsem zmínila, a jeho řemeslo nevynášelo. Hned po základní škole jsem se vydala do hlavního města hledat práci, abych mohla peníze rodičům posílat. Mezi sebe mě přijali dělníci. Zrovna pracovali na nějakém bytovém domě.
,,A česky umíš?" Zeptal se mě jeden z dělníků, kteří si zrovna dávali pauzu na svačinu. Zírala jsem na ně a nevěděla jsem jak odpovědět, česky ani slovensky jsem totiž neuměla.
,,Neumí." Odpověděl si sám dělník s otázkou a muži okolo se začali smát a bavit se o svém. Odešla jsem pracovat. Práci jsem vykonávala na jeřábu a za krátkou dobu jsem si na něj stihla udělat povolenku, řidičák. Přes noc jsem bydlela v dělnickém domečku, ředitel stavby mi ho přidělil abych nemusela spát na ulici. Ráno mě probudilo hlasité ťukání na dveře. Bušení na plechové dveře pokračovalo když jsem pomalu a velmi unaveně vstávala. Gauč, na kterém jsem spala byl velmi nekvalitní a zároveň jsem byla ve stresu z neznámého prostředí, z neznámého jazyku a hlavně z toho jak se doma mají rodiče a sestra. Velmi pomalu jsem došla ke dveřím a odemkla jsem je. Stál tam dělník ze včerejšího dne, ten který se mě ptal.
,,Na. Vezmi si to." V ruce držel denní noviny, které před sebou natahovat blíže ke mě a bylo mi jasné, že mi je dává, že jsou pro mě. Doslova jsem je popadla a usmála se na něho. Pracovník odešel, já se s otočením zpět do dělnického domku zadívala na noviny. Samozřejmě byli psané česky a já začala luštit co by asi jednotlivé písmenka mohli znamenat.
Další den, opět brzy ráno, na mé dveře někdo ťukal. Opět mě bušení probudilo a opět jsem pomalu dveře. Stejný dělník v ruce svíral denní noviny.
,,Když budeš číst tak budeš umět i mluvit." Odešel.
Jeho ranní příchod s noviny se děl každým dnem až do konce stavby. Mezi tu dobu jsem se naučila mluvit alespoň trochu místním jazykem, hlavně jsem uměla číst. Po posledním loučení už byl barák našich rodičů už dávno splacený a já se díky tomu mohla často věnovat sobě. Našla jsem si přítele a rozhodla jsem se s ním zůstat v Praze. Rodičům i sestře jsem často posílala pohledy, dopisy a přání k narozeninám či svátkům. Každý jsme žili spokojené životy a já dnes prožívám život spokojenější.