Ano, vím, že všechny, nebo teda většina takových příběhů začíná slovy: ,, Milý Deníčku", ale tento by měl začínat slovy jako ,, Zk***ený Deníčku".Víte proč? Tento deníček mi zničil život. Prozradil všechna tajemství! A proč ho teda vlastně píšu? No když už všichni ví to nejhorší, tak proč to nedokončit.
Všechno to začalo asi před třemi lety.Jo, byl jsem hloupej a naivní, když jsem si myslel, že když si budu psát diář a "tajně" ho schovávat za postel,tak ho nikdo nenajde, navíc když jsem ho schovával a koukala na mě sestra.
Milý Deníčku,
Dnešní den byl celkem nudný.Počkat! Vlastně ani ne tak nudný.
Jako první zklamání, přišla pětka z písemky. Moje reakce byla následující: ,, Jak pětka? Vždyť jsem měl určitě polovinu dobře! "
Když jsem to viděl, blesklo mi hlavou, že bych se měl učiteli asi omluvit, omluvit? To moc často nedělám. Kašlu na to. Hodina skončila, konečně. Na chodbě mě odchytla třídní a začala mi nadávat, jak si dovoluju nemít zaplacený obědy v jídelně,tomu se snad ani nedá říkat oběd. Ten oběd je dobrý, ale jen pokud nechcete jít další den do školy. Tak fajn, tohle jsem prežil s menší psychickou ujmou. Matika byla celkem v pohodě až na otravné otázky ohledně Pythagorovy věty. Zbytek dne byl jako na hřbitově. Ticho a nuda! Jakmile vyjdu ze školy, už na mně někdo řve ,, Alexi!" Ach jo, otravná Andrea, šla se mnou půl cesty a byla na zabití.
Už musím jít.
Do komentářů mi když tak napište pokud byste chtěli pokračování :) Doufám, že se Vám to líbilo.
