Letem světem s upírem (#upirivyzva2024)

Březen

Zadání: Upír trpící vzácnou genetickou chorobou je popálen svitem měsíce.
_______________________________________________

Vyrazil z úkrytu a pečlivě se držel ve stínech. Potřeboval potravu. Už nemohl déle čekat. Musel vyrazit na lov.

Slunce už dávno zapadlo, ale měsíc osvětloval krajinu víc než dostatečně. Naštěstí byla v této části města hustá zástavba a tak se mohl před jeho svitem skrýt. Snažil se zůstat mimo jeho dosah.

Vtiskl se do úzkého průchodu mezi dvěma domy a zhluboka se nadechl než si opatrně stáhl rukavice, aby se mohl poškrábat na zádech, kde ho lechtal stékající pot. Opřel se o kamennou zeď, ze které sálal příjemný chlad. Z hlavy sejmul kšiltovku a cípem šálu omotaného kolem krku si otřel čelo.

„Zasraný léto,“ zavrčel do ticha. Vážně toto období neměl rád. Ještě by snesl, kdyby bylo nesnesitelné vedro přes den, ale v noci měl být příjemný chlad a ne dusno, že by jeden padl. Nejraději by zůstal skrytý ve svém chladném sklepení bez oken, na jediném místě, kde mohl normálně fungovat, ale už měl vážně hlad.

„Tak jdeme na to,“ popohnal sám sebe a upravil si šál předtím, než si narazil čepici nízko do čela a pečlivě si nasadil rukavice. Naposledy vše zkontroloval a vyklouzl ze svého dočasného úkrytu.

Postupoval rychle, ale opatrně. Vážně si nemohl dovolit, aby se něco pokazilo. Pokud by si dnes nedokázal opatřit potravu, zítra by mohlo být pozdě. Hladový upír byl vážným nebezpečím. Obvykle tedy jen pro lidi, ale on by byl nebezpečným i sám sobě. Věděl, že když překročí určitou hranici hladovění, přestane rozumně přemýšlet. Přestane se ovládat a jeho tělo ovládne hlad. Touha po krvi bude to jediné, nač bude schopen myslet.

Ušklíbl se. Pro většinu jeho druhu by to nebyl problém. Maximálně by zabili nějakého člověka. Bůh ví, že to bylo většině upírů úplně jedno. O jednoho mrtvého člověka víc nebo míň…

Konečně se dostal ke svému cíli. Ulice pulzující životem i uprostřed noci. Zastavil se a vyčkával.

Lidé se trousili z jedněch dveří do jiných, jak hledali klub, ve kterém budou dnes zkoušet své štěstí. Ta ulice jich byla plná. Jeden vedle druhého se snažily nalákat zákazníky. Hlasitá hudba pronikala ven při každém otevření dveří a neonové poutače divoce blikaly. Nesnášel to zde, ale bylo to nejlepší místo, kde mohl ukojit svůj hlad.

Chvíli pozoroval situaci, pečlivě skrytý ve stínech. Snažil se vyhnout jakémukoliv světlu. Nechtěl být viděn a už vůbec ne zastaven. Musel být opatrný, aby dokázal vykonat to, proč sem přišel.

Nasával okolní vzduch a téměř se třásl vzrušením. Tolik krve proudící v lidských žilách. Tolik tepajícího života. Nedokázal déle čekat. Vyklouzl z temnoty a skrz stíny se přiblížil. Očima pátral kolem sebe.

Tam! To bude moje dnešní večeře!

Tiše a až nadpozemsky rychle se přesunul k mladé dívce. Dlouhé vlasy se jí vlnily na zádech. Voněla zdravě a tak chutně. Natáhl se po ní a uchopil ji za paži.

V tom schytal prudkou ránu do břicha, nic, co by upírovi ublížilo, ale nečekanost tohoto činu ho vyhodila z rovnováhy a když se jeho tělo dostalo do předklonu, schytal další ránu rovnou do zubů.

Zaječel bolestí, když jeho kšiltovka odletěla neznámo kam a zhroutil se té neznámé k nohám. Rychle se stočil do klubíčka a snažil se rukama schovat svůj obličej před svitem měsíce. Zakňučel, když mu na tváři naskákaly bolestivé puchýře.

Sakra, mělo to být zcela bezpečné, zavyl v duchu a snažil se posbírat své tělo ze země, aniž by musel odkrýt svůj obličej. Musel se dostat pryč. Rychle. Dřív než se někdo rozhodne podívat, co to bylo za člověka, co tu dívku obtěžoval. Normálně by mu to bylo jedno, poradil by si i s přesilou, ale v tuhle chvíli byl taktický ústup nejlepším řešením. Znovu zaknouřal, když se neopatrně dotkl nalitého puchýře.

Zasraná genetická porucha! zanadával si v duchu, když mizel v temné uličce. Nejen, že nemůžu vylézt ven, když svítí slunce, já nemůžu vycházet ani za svitu měsíce, zavrčel si pro sebe a přemýšlel, co komu udělal, že si zasloužil být odsouzen k životu v úplné temnotě.