Dance of love

4

Netrpělivě jsem pohlédla na hodiny, pověšené na chodbě. Vteřinová ručička se pohybovala nebezpečně rychle. Skoro bych přísahala, že dokonce o něco rychleji, než normálně. Kde ta holka sakra zase vězí?

Udělala jsem pár kroků, abych viděla za roh dlouhé školní chodby. Konečně jsem Abby zahlédla.

,,No sláva." Protočila jsem oči, když se přiřítila ke své skříňce, u které jsem na ni čekala. ,,Pomaleji to náhodou nešlo?Dělej, musíme na oběd, nebo skončíme zas na konci fronty." Poháněla jsem ji, zatímco si strkala učebnice do skříňky.

,,Už jdu, už jdu." Sotva popadala dech. ,,Promiň, učitel mi zabavil mobil. Musela jsem si po hodině vyslechnout nekonečně dlouhou přednášku o mém drzém chování." Obhajovala se.

,,Už zase?" Znova jsem protočila oči, a povzdechla jsem si. Vlastně jsem se ani nedivila. ,,Víš, že hodiny nejsou k tomu, aby sis vypisovala s klukama na seznamce?"

,,Vážně? Nepovídej, a já myslela, že přesně k tomu hodiny dějáku slouží." Zatvářila se naoko překvapeně. ,,Ale když už jsi to nakousla, zítra jdu na rande." Usmála se vítězoslavně, jakoby čekala potlesk.

,,Nepovídej. Tak to ti přeju. Snad se z toho kluka zas nevyklube plešatý čtyřicátník." Reagovala jsem na její oznámení. Upřímně jsem v to ale doufala. Někdy mám o svoji kamarádku celkem starost. Nevím, co to do ní poslední dobou vjelo, ale každý týden teď chodí na rande s novým klukem, kterého vůbec nezná.

,,Dej pokoj Jude, to bylo jenom jednou. Jak dlouho mi to chceš ještě připomínat?" Odbyla mě, jako bych byla úplně mimo já, a ne ona.

,,Tak dlouho, dokud tě tahle tvoje divná randící mánie nepřejde." Odpověděla jsem upřímně.

Tady byl náš rozhovor pravděpodobně u konce, protože jsme vešly do školní jídelny, kde nás vyrušil příšerný hluk. Dnes tu bylo opravdu narváno. Více, než obvykle.

Po vystání fronty jsme si i s jídlem sedly k našemu obvyklému stolu. Sedávaly jsme tu prakticky každý den, už odjakživa. Hezky v rohu u okna. Alespoň tu nebyl takový rámus.

,,Proč je tady dneska tolik lidí?" Zeptala jsem se Abby, a znovu se rozhlédla po přeplněné jídelně. Skoro všechny stoly byly obsazené.

,,Čtvrťákům se prý přehodily nějaký hodiny, takže mají oběd ve stejnej čas jako my." Odpověděla mi.

Jen jsem přikývla a začala se věnovat svému jídlu. Nespokojeně jsem si oběd prohlédla. Ať už to bylo cokoliv, příliš mě to nelákalo. Ostatně, jako téměř všechno, co nám takhle škola kdy naservírovala. Ale za ty roky už jsem si tak nějak zvykla. Ne, že bych měla na výběr. Vzala jsem příbor do ruky a chystala se pustit do jídla.

,,Ahoj, můžem si přisednout?" Ozvalu se za mými zády. Zmateně jsem se otočila na toho blázna, co měl očividně odvahu jít si sednout ke stolu k vyvrhelům, jako jsme my.

Srdce mi poskočilo.

Přede mnou nestál nikdo jiný, než Adam, a vedle něj kluk, který se nás právě zeptal. Byl to ten, kterého jsem s ním včera viděla na fotce.

,,J-jasně." Zakoktala jsem, na což si kluci sedli vedle nás. Div jsem se neudusila rýží.

Byla jsem tak zaskočená, jako ještě nikdy. Můj mozek nepobíral, co se to právě dělo. Vážně si za mnou právě přisedl Adam Rochess? Nebo mám snad vidiny? Co do toho oběda kuchařky dneska přimýchaly? Nemohla jsem uvěřit svým očím.

Nejspíš jsem se musela tvářit, jako bych právě měla srdeční zástavu. Možná jsem k tomu daleko neměla. Otočila jsem se proto zpět ke svému jídlu, snažíc se ignorovat fakt, že kluk do kterého jsem zabouchlá si právě sedl naproti mně. Sám od sebe. Takhle blízko jsem mu ještě nikdy neseděla. Jeho oči vypadaly zblízka ještě dokonaleji.

Vzala jsem do ruky vidličku s tím, že budu dělat, jakoby nic, a normálně si sním svůj oběd. Jenže jsem byla moc zbrklá a druhou rukou jsem omylem shodila na zem nůž.

Adamův kamarád, který seděl vedle mě se hned sehnul, a nůž mi podal. ,,Díky." Usmála jsem se na něj zahanbeně, a obrátila jsem se zpět směrem, kde se nacházel můj oběd. Dokážu ho dnes vůbec sníst?

Zvedla jsem pohled a viděla Abby, jak mě s nadzvedlým obočím pozoruje.

~~~

,,Přiznej to." Zvolala vítězoslavně, když jsme spolu odcházely z jídelny na další hodinu.

Věnovala jsem jí zmatený pohled. ,,Co mám přiznat?" Zeptala jsem se nechápavě. Její výraz mě mírně znepokojoval

,,Ten kluk se ti líbí." Prohlásila. Očividně si byla svým tvrzením dost jistá.

Nadechla jsem se, abych jí mohla oponovat, ale nenechala mě promluvit. ,,Ani to nezkoušej!" Řekla. Očividně jí bylo jasné, jak se chystám zareagovat. ,,Takovou jsem tě ještě nikdy neviděla. Byla jsi rudá jak rajče a chovala ses fakt divně. Nemluvě o tom, že jsi nesnědla ani sousto."

Jen jsem se na ni podívala. Její pohled mluvil za vše. Byla si svým tvrzením naprosto jistá, a já jsem neměla nejmenší šanci jí ho vyvrátit.

Poraženě jsem si povzdechla. ,,Oukej, přiznávám. Možná se mi líbí." Vysoukala jsem ze sebe.

,,Možná? Holka, ty jsi do něho totálně zblázněná." Zasmála se. Bohužel ale měla pravdu. Byla jsem do něho zblázněná.

,,Takže to je ten kluk, kterýho nechceš pozvat na taneční?" Ušklíbla se.

,,Jo, je to on." Už jsem se ani nesnažila nic skrývat.

,,No, řekněme, že je to zajímavá volba. Teda jako rozhodně bych nečekala, že tohle bude tvůj typ. Ale pěknej je. Takovej tajemnej." Řekla zamyšleně. Opět jsem s ní musela souhlasit. Sama bych nikdy nečekala, že se mi bude líbit jeden z nejoblibenějších kluků ze školy. Ikdyž, jak tak nad tím přemýšlím, líbí se asi polovině holek tady, takže nějaká pravděpodobnost tu asi byla.

,,Asi tě nepřekecám, abys ho přece jenom pozvala na ty taneční, že?" Zkusila to opatrně, s nadějí v hlase.

,,Ne. Nikdy." Odpověděla jsem rozhodně.

,,No," povzdechla si, ,,pak mi dovol, abych ti ale připomněla, že už ti zbývá jen zítřek na to, aby sis někoho sehnala. A já s tebou za kluka tancovat nehodlám, takže jsem zvědavá, jak to vymyslíš."

No, to já jsem byla taky.

,,Podržíš mi prosím mobil? Hned jsem zpátky." Poprosila jsem Abby, abych si ještě před začátkem hodiny mohla skočit na záchod."