Dance of love

6

,,Abby!" Rozezněl se chodbou další křik, ovšem tentokrát patřil mně. A měla jsem všechno právo na světě na to, si pořádně zařvat. V tu chvíli jsem musela připomínat rozzuřenou bestii.

Došla jsem k té zmiji, co si nechá říkat nejlepší kámoška a probodla ji pohledem.

,,Cos to provedla?!" Křikla jsem znova.

Už při prvním pohledu do jejích očí mi bylo jasné, že dobře ví, o čem mluvím. Dost možná mou reakci již předem očekávala, protože místo zmatení se v její tváři zračila čirá provinilost.

,,Prosím nezabíjej mě." Řekla a udělala krok dozadu, jako by se snad bála, že to opravdu udělám. ,,Já jsem to udělala pro tvoje dobro, přísahám."

,,Vlezla jsi mi do telefonu!"

,,Jo, za to se fakt omlouvám. Vím, že jsem neměla, ale sama víš, že bys mu sama nikdy nenapsala. A teď aspoň nepropadneš z těláku a budeš tancovat s klukem, do kterého jsi zabouchnutá."

,,Zabouchnutá?" Zamračila jsem se nechápavě.

,,Jo, přece do toho kluka, Brandona."

,,Abby, můžu ti odpřísáhnout, že do teď jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. A rozhodně se mi nelíbí."

,,Cože?" Zarazila se nechápavě. ,,Vždyť včera v jídelně... potvrdila jsi mi, že se ti líbí.

Ale ne! Pomalu mi začínalo docházet, kde se stala chyba. Povzdychla jsem si.

,,Abby, já ale nemluvila o něm. Já myslela Adama." Plácla jsem se do čela.

,,Adama?" Zůstala stát jako opařená.

,,Jo. Jak sis proboha mohla myslet, že se mi líbí tenhle Brandon?" Zamračila jsem se a pomyslela na kluka, o kterém byla řeč.

Nedalo se říct, že by byl nějak ošklivý, to ne. Až na ty jeho divně dlouhé vlasy bych mohla připustit, že nevypadal vůbec špatně. Ale Adam? Ten oproti němu přímo zářil!

,,No, při obědě jsem měla pocit, že jste se na sebe tak jakoby usmívali. A navíc, vždycky, když byl někde poblíž, byla jsi docela nervózní." Odmlčela se, a bylo vidět, že přemýšlí ,,Teď mi ale dochází, že nejspíš proto, že tam byl vždycky i Adam. Sakra Jude, tohle jsem fakt podělala. Omlouvám se." Zaúpěla a podívala se na mě lítostným pohledem.

Bojovala jsem s nutkáním popadnout ji za krk, a začít dusit, jako divoká bestie. Byla jsem rozčílená. Jak si sakra mohla myslet, že jí za tohle snad budu vděčná? Ikdyby si nespletla adresáta té zprávy, byla bych možná naštvaná úplně stejně. Tohle se prostě nedělá.

Nedělá se to. Na druhou stranu, tohle byla vlastně celá Abby. Moje nejlepší kámoška, která byla trochu ztřeštěná, a většinu věcí dělala jen tak bez přemýšlení. A za to jsem ji taky zbožňovala. Teda většinou. Věděla jsem ale, že to opravdu nemyslela špatně.

Povzdechla jsem si. ,,Dobře, to nic. Teď se mnou půjdeš za Brandonem. Vysvětlíš mu, že to bylo jen nedorozumění, a všechno bude v pohodě.

Popadla jsem ji za ruku a chtěla se vydat hledat onoho kluka, ale Abby mě zarazila.

,,Počkej Jude, přemýšlej trochu. Tohle je tvoje možnost, jak neproletět z těláku. Nebo máš snad nějakou jinou?"

,,Abby, já s ním tančit nechci." Řekla jsem umanutě, ikdyž mi bylo vlastně jasné, že má tak trochu pravdu.

,,Vzpamatuj se." Chytila mě za ramena. ,,Není to sice Adam, ale máš tu kluka, který už počítá, že s tebou bude tancovat, a ty to zahodíš? No tak, přece nejsi tak hloupá. Do těch tanečních musíš."

Zaúpěla jsem a podívala se vzhůru, jakobych snad čekala nějakou Boží pomoc. Marně. Přestože jsem neměla nejmenší chuť tancovat s nějakým náhodným ňoumou, propadnout jsem si dovolit nemohla. A i když jsem to nechtěla přiznat, díky Abby jsem měla aspoň nějakou šanci.

,,Do háje. Nerada to říkám, ale asi nemám jinou možnost. Vzdala jsem se.

,,Nerada to říkám, ale ne, nemáš." Potvrdila Abby.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že vyučování začne asi tak za minutu, a je nejvyšší čas jít, abychom nepřišly pozdě.

,,Jedno mi ale řekni," Pronesla jsem ještě směrem k Abby, ,,vážně ti ta zpráva, co jsem napsala přišla v pohodě? Vždyť to byla katastrofa."

,,No, byla možná trochu zvláštní..." připustila, a já jsem si všimla, jak jí cukají koutky. Nebyla zvláštni, byla příšerná.

Povzdychla jsem si. ,,Super. Teď si bude Brandon myslet, že jsem úplná blbka, která je do něj zabouchlá."