Experiment Serafine ✔

Prolog

Často slýchám hlasy. Tlumeně, jakoby z velké dálky.

Nevím, jestli je to normální, být kdekoliv si jen umanete, a pak bum, před víčky máte tmu a připadáte si, jako kdybyste byli zasypaní sněhem, nebo... Nevím, k čemu bych to správně přirovnala, nikdy jsem nic jiného než tohle na kůži necítila, a to stejně jen tehdy, když jsem byla vytržena z mých cest, ať už byly kdekoliv a kdykoliv. Vlastně nevím, jestli se tomu dá podle definice říkat cestování. Nejspíš ne, protože jsem pořád na tom samém místě. Ale přesto... mám pocit, jako kdybych navštěvovala různé země, města, dokonce i situace a potkávala nové lidi, poznávala svět, který vlastně existuje jen v mé mysli. Ale co je kolem? A ty hlasy, co mě někdy vytrhnou z... cestování. Nevěřím, že by moje myšlenky byly jedinou realitou.

V hlavě toho mám uloženého spoustu. Podle toho, co tam mám, jsem nikdy v životě necestovala, ale je složité to vysvětlit. Je to jako přemýšlení, ale mnohem živější. To, co teď dělám.

Teda ne zrovna teď, teď poslouchám ty útržky... jak se tomu říká? Ano, slova. Zapnu si překladač a zesilovač zvuku a... jak se ta činnost jmenuje? Našla jsem si to ve své paměti. Špehování. Prý je to špatné a narušuje to něco, co se nazývá soukromí. O téhle věci toho moc nevím, zatím jsem ji nepotřebovala.

„Ona je experiment našeho ústavu, a tudíž je v mé pravomoci rozhodovat o ní; i poté, až se probere." Hlas je mi celkem povědomý, slyším ho často, když se objevím tady ve tmě.

„Ale co s ní bude?" Tenhle hlas slýchám snad ještě častěji, než ten první. Je tu pořád, vždycky, když zmizím ze svých cest. Je zvučnější a barevnější, než ten první nabručený a úderný jako kladivo.

„Pane profesore, vy jste sice vedoucí celého programu Nových ideí, ale to já jsem navrhl experiment," pokračuje druhý hlas a břitká slova se odrážejí od vzdálených stěn, jako kdyby se rozhovor odehrával v hale. „Chápu, že nemůžu změnit vaše záměry, ale moje plány jste zamítli, takže to chci vědět."

Na to první hlas namítá: „Nejste oprávněn to vědět, pane Blue. Jste tu jen dočasně."

Slyším jiný zvuk. Pátrám ve své paměti. Chůze. Krok a za ním další. Přijde mi to fascinující.

Zprava se ozve zaklapnutí. Nevím, k čemu ho přirovnat. Chvilku je ticho a pak se ozve výkřik zoufalství. Patří tomu člověku, co má hezčí hlas. Opět slyším kroky. A jejich zvuky zesilují. Blíží se ke mně.

„Já na tebe dám pozor. Nenechám je, aby tě zneužili. To jsem nikdy neměl v plánu."

Netuším, co se tu děje, a mám trochu strach, ale tyhle chvilky mám na černotě ráda. Cítím lehký tlak na tvářích, jak se mi koutky roztahují do úsměvu. Mám ráda, když ke mně mluví. Jako kdyby věděl, že ho vnímám a hltám každé jeho slovo, přestože všemu nerozumím. Občas si jenom tak mrmlá pro sebe.

Pak slyším, jak z toho člověka se syčivým zvukem uniká vzduch a pak už jen jeho chůzi jinam. Pryč.

A já se také ztrácím do neznáma svého cestování. Kam jen budu chtít. Nemám žádné oblíbené místo, kam bych se ráda vracela, znovu a znovu viděla to samé.

Ne, ne, kdepak. Já chci poznat nepoznané.