Experiment Serafine ✔

5. Popelavě šedá

Slizká temnota kolem mě ovíjela svoje chapadla. Nejdřív jsem je nechala, ale po chvíli mi to začalo být nepříjemné. Trhla jsem sebou a temnota znejistěla. Pak už stačilo jen několik máchnutí rukama a nohama, aby svoje chapadla stáhla úplně a já si začala uvědomovat, kde jsem.

V nádrži. Opět. Okamžitě jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla venku. V reálném světě, cítila kov žebříku, látku oblečení a Calebovu ruku, která mě táhla k oknu. A jak jsem viděla hvězdy... na opravdické obloze.

Znovu mi přešel mráz po zádech, když jsem si představila, co všechno je ještě přede mnou. Můžu toho tolik zjistit, objevovat, prozkoumávat... zažít. Caleb to přece slíbil! Až všichni odejdou, pustí mě zase ven a...

Netušila jsem, co budeme dělat, ani co bych chtěla. Prostě jsem se jen... těšila, ano, to bylo to správné pojmenování pro lehký, nemizící úsměv na tváři a mravenčení, které se mi usadilo v bříšcích prstů.

Přemýšlela jsem, kolik času asi uběhlo, když jsem byla mimo. Nedokázala jsem to vůbec odhadnout, takže jsem se rozhodla to zjistit.

Pomalu, tentokrát ne ze strachu, ale kvůli tomu, že jsem nevěděla, jestli mě někdo nepozoruje, jsem nadzvedla víčka. Opět jsem spatřila překrásnou uklidňující modrou barvu, kterou ale po mé levici něco narušovalo. Bylo tam sklo a za ním... laboratoř, ale úplně jiná, než jsem si ji pamatovala. Teda, byla to pořád ta samá místnost, ale úplně ji proměnila skupina lidí, kteří se tam objevili a přerušili ticho, které tu panovalo v noci. Většina pracovala na počítačích, někteří u laboratorních stolů s podivnými skleněnými nádobami různých tvarů, a pár jich dokonce zapisovalo poznámky na papír. Kromě toho jsem zahlédla taky dvojici mužů v bílých pláštích, kteří se spolu bavili přibližně uprostřed laboratoře. V jednom z nich jsem poznala Caleba, i když ke mně byl otočený zády.

Snažila jsem se zachytit, o čem mluví, ale v hale byl příliš velký šum. Jak to, že jsem je předtím slyšela i během mého cestování? Asi museli stát hned u mé nádrže...

Docela mě zklamalo, že jsem nemohla zjistit, co probírají. Přestože se v laboratoři dělo tolik věcí, jejich rozhovor mě zajímal nejvíc. Řekl mu Caleb něco o mně? Tvářil se, že by ostatní neměli přijít na to, že jsem se vzbudila, takže nejspíš ne. Stejně ale občas mávl rukou směrem k mé nádrži...

Zničehonic hned kolem skla prošel jeden muž v plášti. Hrozně jsem se lekla, ale zvládla jsem sebou necuknout. Jen jsem ještě víc přivřela oči a přes malinkaté skulinky zachytila jeho zběžný kontrolující pohled. Jelikož se mu zdálo, že je všechno v pořádku, pokračoval v chůzi na druhou stranu haly.

Uf. Kdybych nebyla ve vodě, tak teď vydechnu...

Caleb s přikyvováním ukončil rozhovor a vydal se ke mně. Sledovala jsem ho bez pohnutí, oči zavřené až na úzkou škvírku. Zastavil se u skla a nepřítomným pohledem projížděl masu vody, která mě obklopovala. Vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

Ani nevím proč, ale natáhla jsem ruku a položila dlaň na sklo, stejně jako ráno. Bezděčně to po mně zopakoval, když si najednou uvědomil, kde je a co se děje. Rychle ruku stáhl a v obličeji nabral takovou šedavou barvu, nejspíš ze šoku. Usmála jsem se na něj, ale on na mě jen v hrůze zíral.

To by nemusel, nebylo mi to dvakrát příjemné. Zamračila jsem se na něj, ale on se ani nepohnul, stále na mě visel očima, v tváři tu popelavou barvu a zděšení.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jasně, nechtěl, aby si mě všimli ostatní. Ale já jsem dávala pozor... Rychle jsem zavřela oči, když jsem si všimla jednoho pracovníka, jak se na mě otáčí. Po chvíli jsem usoudila, že už bych je mohla zase otevřít, ale když jsem to opatrně udělala, Caleb tam už nestál. Rychle jsem ho vyhledala pohledem, byl o několik metrů dál a ťukal něco do počítače, kde na obrazovce zářila moje silueta.

V tu chvíli jsem opět ucítila zašimrání v nose, sladké a omamné... Věnovala jsem mu ublížený pohled. To mi jako vůbec nevěří? Očividně ne...

Pokrčil omluvně rameny a nesměle se usmál. Ale stejně jsem na něj byla... naštvaná. Páni, úplně nový pocit. Poslala jsem Calebovi poslední škaredé zamračení a pak se nechala pohltit temnotou. Až se proberu, vyřídím si to s ním...

Lidi, děkuju moc za tak neuvěřitelnou podporu! Bála jsem se, jestli už jste to nevyhodili z knihovny s tím, že to bude další z příběhů, který se nedočká konce. Ale vy mě znáte a víte, že bych nikdy nic takového nedopustila. :-)

A nyní děkuji těm, kteří napsali komentář, všem jsem (doufám) odpověděla, a všem, kteří dali hlas na předchozí část: pajina69 IciaLinz Terka128 DenisaDufkova KattyPears VercHolusova alzbetaz MagevaVoan Terezcinaanicka kackokl simoninda444 my_name_is_adele Versusak nelca_brz Nikkyska Chalapenjo Alkaleya alzbetak fidoorka CocoSpring