Experiment Serafine ✔

2. Čokoládově hnědá

Zkoumala jsem jeho oči a pak jsem si prohlédla i jeho rty. Naše pohledy se znovu setkaly přesně v tom momentě, když jsem od něho chtěla odtrhnout oči. Stačila by sekunda a já bych to udělala.

„Jak to, že ses probrala tak brzo?" promluvil lehce překvapeným hlasem. „Vydrž, hned tě odsud dostanu."

Sledovala jsem jeho postavu, jak odchází pryč z místnosti. Je tam ještě něco dalšího? Tam za těmi... dveřmi?

Zatímco jsem o tom přemýšlela, on se vrátil a nesl jakousi dlouhou kovovou věc, kterou opřel o okraj mé nádrže. Pak se s její pomocí dostával výš a výš, až byly jeho oči nad úrovní mých a já jsem musela zaklonit hlavu, abych viděla, kam to jde. Udělala jsem to poprvé za celou moji existenci. A spatřila jsem tam... hmm... jak to nazývají? Aha, poklop. Ano, a přesně ten poklop se spoustou kabelů a trubic ústících do nádrže se otevřel směrem ven.

Neodolala jsem pokušení zjistit, jaké to bude tam nahoře. Zavřela jsem oči, odrazila jsem se od masy kapaliny a ten pohyb mě vynesl vzhůru vstříc rozvlněné hladině.

Najednou mě už voda nehladila po kůži. Cítila jsem na ní něco, i když jsem měla pocit, že tam nic není. Chtěla jsem otevřít oči, ale cosi uvnitř mě varovalo. I tak jsem je pomalu otevřela, ale až po chvíli, kdy jsem bojovala sama se sebou.

Uviděla jsem jeho, nejistě se usmíval a v hnědých očích měl jiskérky. Natáhl ke mně svou ruku. „Pojď. Kamery jsem vypnul a je pozdě v noci, moc ostatních lidí tu teď není a nečekám, že by někdo přišel zrovna sem."

Takže tu jsou i další. Vyvedlo mě to z míry, i když jsem to svým způsobem čekala. Vždyť tu určitě není sám. Byl tu i ten druhý hlas, který jsem slyšela. V tu chvíli jsem pochopila, že toto je realita. Tohle je doopravdický svět, o tolik živější proti obrazům, které jsem měla uložené v paměti. Skutečnost mě celkem dost zaskočila. Takže já celou tu dobu snila, byla v kómatu, spala...? Co jsem to vlastně dělala?

Moje nohy, doposud udržující mě na hladině, začaly zpomalovat v tempu. Pocítila jsem vyčerpání, a tak jsem vytáhla svoji levou ruku z vody, avšak uprostřed pohybu jsem zamrzla. Bylo to ale něco jiného než moje paže, co mě donutilo strnout. Můj hrudník se nadzdvihoval a klesal v pravidelném rytmu. Toho jsem si pod vodou nevšimla. Nebo se to předtím nedělo? Je to špatně?

Chytila jsem se okraje a druhou ruku si přiložila na hruď, kde začala kopírovat roztahování žeber. Udiveně jsem pozorovala, jak se celá moje přední část hýbe v souladu se vzduchem, který mi proudil ústy.

„Neboj se, to jen dýcháš. Každý to dělá."

Můj pohled vystřelil vzhůru. A teď jsem zírala jako omráčená. Bylo to, jako kdybych přepnula do vyššího rozlišení, celý byl jaksi dokonalejší. Jeho hlas byl ještě mnohem sytější a jednotlivá slova tolik nesplývala. Z jeho tváře zmizela modrá fólie. A oči... měly jasnou barvu, jako mléčná čokoláda a okraje duhovek byly ještě tmavší, díky čemuž jsem měla pocit, že se v nich topím.

„Jsi v pohodě?" Pořád mi nabízel ruku. Já jsem k němu natáhla tu svou a on ji sevřel, abych mu nevyklouzla. Jeho dlaň byla suchá a stisk měl jistý. Na rozdíl od mého. Ruka se mi klepala, bála jsem se a nevěděla, co si o tom všem myslet.

I přesto jsem se s jeho pomocí pomalu vysoukala ven, přičemž on mi udělal místo na té kovové věci, kterou předtím opřel o moji nádrž. Já šla za ním, i když jsem té věci moc nedůvěřovala. Z oblečení a vlasů - asi to vážně byly vlasy, protože byly připevněné k mé hlavě a lepily se mi v třpytivých pramenech na ramena a záda - mi kapala voda. Otřásla jsem se novým, neznámým pocitem... Byla mi zima.

„Neboj se, já ten žebřík držím," zavolal na mě zezdola.

Takže je to žebřík. Zapátrala jsem v paměti a našla si význam tohoto slova. Moje soustředěnost však byla upnutá na špatné místo. Mokré bosé nohy mi podjely na chladném kovu a já padala. Vyšel ze mě neartikulovatelný zvuk. Čekala jsem tvrdý dopad, ale cosi můj pád zabrzdilo.

Byl to on a usmíval se na mě, zatímco mě pevně držel v náruči. „Dobrý?"

Opatrně mě postavil na zem. Cítila jsem se nejistě a ruku jsem měla na ústech, pořád překvapená, že jsem vydala nějaký zvuk. Pak jsem dlaň spustila k boku a rozhodla se něco udělat. Nemůžeme takhle stát věčně.

Nadechla jsem se a překonala ten strach v sobě. Pak jsem promluvila: „Kdo jsi?"

Můj hlas mi zněl opravdu zvláštně. Nebyl moc hluboký, ale nedalo by se o něm říct, že je vysoký, a ani nebyl moc hlasitý, spíše takový šepot. Ale co na tom, když můžu mluvit!

„Caleb, těší mě," představil se. Pomalu jsem si ho znovu prohlédla od černohnědých vlasů, přes vytáhlý trup až k rozkopaným černým teniskám a snažila se propojit vzpomínky na jeho hlas s tím klukem, který tu přede mnou stál. Vrátila jsem se pohledem k jeho očím.

Caleb zamrkal, jakoby si na něco vzpomněl.

„A ty jsi Serafine."

Bylo to zajímavé jméno. A bylo moje.