Experiment Serafine ✔

6. Jiskřivá žlutá

Ahojky, než se dostaneme k části, chtěla bych moc poděkovat Ninja_Wtp_Support (jmenovitě NiallHoranAteMe , viklet a DominikHorak ) za recenzi na tento příběh.

Také děkuju CocoSpring , která tomuto příběhu věnovala svou první recenzi.

Obě se mi moc líbily (hlavně proto, že byly velmi lichotivé, wau) a doufám, že vás všechny bude příběh dál bavit.

A teď si užijte kapitolku.

- vaše Lia

Tma. Zase. Pořád. Pomalu jsem se s tím začínala smiřovat, propadala se dál a dál od svého vědomí...

Najednou temnotu protnul zářivý výboj energie, jako by na mě zasvítily tisíce žárovek, nebo z oblohy vystřelily desítky blesků. Zabolelo mě vzadu v hlavě za očima, přes víčka mi prošly jehličky, které mě bodaly do lebky, ale nedokázala jsem s tím nic udělat.

Zaslechla jsem dýchání, rychlé a vyděšené. Moje? Nedokázala jsem to určit, svůj dech jsem nezaregistrovala, což mě znepokojilo. Jasně, sice mi chvíli trvalo, než jsem si na pravidelné zvedání svého hrudníku zvykla, ale teď mi to najednou chybělo. Je možné, že bych přestala dýchat?

Po prudkém nádechu následoval pomalý, promyšlený výdech, a já ucítila, jak se moje plíce roztahují. Nemělo by to být opačně? Tady něco nesedí...

Znovu se opakovalo nadechnutí, zatímco mně z hrdla pomalu unikal vzduch, který se před chvílí pracně dostal dovnitř. Zabrněl mě nos a poté i pusa, jak se mi tam vracel cit, načež se mi na rty něco přitisklo a dostala jsem další doušek vzduchu, doprovázený stisknutím nosu.

Au, nech toho! Chtěla jsem něco říct, dostat se ze sevření, ale tělo mě neposlouchalo.

Někdo se pořád staral, abych se znovu a znovu nadechla, ale já nedokázala nijak zareagovat. Najednou přívod kyslíku přestal a slyšela jsem dopadání podrážek na podlahu, vzdalující se pár kroků a následně se vracející ke mně. Kdo to je?

Jako první mě napadl Caleb. Přála jsem si, aby to byl on. Byl vlastně jediným člověkem, kterého jsem tady zatím poznala... teda jestli ten noční rozhovor stačí na to, abyste někoho aspoň trochu odhadli.

Přesto jsem k němu cítila... důvěru. Tak nějak jsem tušila, že mu můžu důvěřovat. Hezké slovo, pomyslela jsem si. Důvěra.

No dobře, ale co když to není Caleb? Jak se mám chovat k ostatním? Tolik informací mi chybělo a nedokázala mi pomoct ani moje rozsáhlá paměť.

Před očima se mi opět bolestivě zablýsklo. Sevřela jsem víčka blíž k sobě, ale bodání ani silné světlo jsem nedokázala utišit.

„Promiň," uslyšela jsem jeho hlas. Calebův. Neskutečně se mi ulevilo, že je tady.

„Promiň, Serafine," zašeptal provinile a mně se znovu v hlavě roztančily žluté jiskérky. Sykla jsem bolestí a pak do sebe vtáhla nový doušek vzduchu.

Náhle jsem otevřela oči a zírala do těch jeho, doširoka rozevřených překvapením, do dvou šálků s horkou čokoládou... Páni, jak mě tohle napadlo? Nikdy jsem horkou čokoládu nepila... ale chtěla bych. Podle mých vzpomínek to muselo být skvělé.