1. Jmenuji se Cleopatra Sydney Evansová

35 4 0
                                    

Jmenuji se Cleopatra Sydney Evansová a je mi 20 let. Před dvěma roky jsem dokončila MIT, a teď studuji poslední rok na technické vysoké. Bydlím v malém bytě na okraji New Yorku. Mám dlouhé tmavě hnědé vlasy a oříškově hnědé oči. Mamka říká že jsem úplná kopie táty. Tátu jsem nikdy neviděla ani nepoznala. Odešel od nás v ten den kdy jsem se narodila.

Flashback

Zhruba dvacetiletý muž stál při skle porodního sálu. Dovnitř ho nepustili a on to ani nepotřeboval. Nezajímal se. Pracoval na své nové zbrani, raketě Jericho. Ozval se dětský pláč. Ze dveří sálu se vynořila bledá žena průměrné výšky, s ryšavími vlasy a zelenýma očima. Usmívala se a v náručí chovala malé miminko. "Je to holčička!" Vykřikla ochraptělým hlasem žena. Muž ukázal vztyčený palec a falešný úsměv. Ten ale žena neprokoukla, zřejmě únavou. Muže ty dvě vůbec nezajímaly, bylo pro ně štěstí že přijel. Přišel k ženě a pohladil ji po obličeji. Žena na něj zamilovaně pohlédla. Pak jí muž vpálil do obličeje nepříjemnou novinku. "Emmo, už se nikdy neuvidíme," řekl, a odešel do jiné místnosti. Od své ženy odešel bez jediného pozdravu, a bez jediného pohledu na své dítě. Nevěděl, jak se jmenuje jeho dcera, nebo jestli ji ještě někdy uvidí. "Doktore, moje dítě bude uloženo pod jménem Evans a jediná věc která bude o mě známa bude to, že jsem odešel hned po jejím narození a už nikdy se nevrátil." "Pane, jste si tím jistý?" "Naprosto." "Dobrá tedy, dítě bude uloženo pod jménem-" Poslední slova už muž neslyšel, v rychlosti totiž odjel.

Konec flashbacku

Vůbec si na něj nepamatuji. Teď mám po škole a pak jdu s mojí partou na 'poslední setkání se školou', i když se ještě měsíc budu učit. Bože, fakt nechápu co to bylo za dementy kteří to vymysleli. Můj mobil mi ohlásil novou esemesku, a já rychle odepsala.

Bea: Kde seš holka, všichni na tebe čekáme?!

Cleo: Uz du

Naposledy jsem se podívala do zrcadla. Vlasy které mi sahaly po pas jsem měla rozpuštěné a tmavě zelené šaty-moje nejdražší oblečení-mi splývaly se zemí. Vyšla jsem z pokoje a dala mamce pusu na čelo. "Ahoj," řekla jsem a vzala dveře za kliku. "Ahoj," řekla mamka a já se na ni otočila. "Kdy se vrátíš?" "Neočekávej mě do pěti ráno." "Až? Dobrá, tak si to tam užij. Bez Cleopatry Sydney Evansové nemá žádná párty smysl!" Usmála jsem se a trhla hlavou, ani nevím proč. "Tak se tu měj mami." "Ahoj zlatíčko," byla poslední věta našeho rozhovoru a já zabouchla dveře. Nastoupila jsem do výtahu, a sjela z třetího patra na přízemí. Nasadila jsem triumfální pohled a vyšla do půlkruhu vytvořeného mojí partou.

"Tak co, chyběla jsem vám?" "Ani ne," zavtipkoval Jacob. Věděla jsem, že vtipkoval, dělal to vždy, ale já si na to ještě pořád nezvykla. Nesnáším ho. A není jediný. "Ty jsi mi taky nechyběl blbečku." "Ptal se někdo?" "Tvoje prdel se ptala." Mezi nás dva skočila Anna a zabránila mi mu vlepit facku.

"Nenasedneme už?" Zeptala se. Všichni jsme mlčky nasedli do Robertova auta a vyjeli ke škole. Robert má jako jediný auto. Je to nefér. I tak bylo jeho auto teď docela potíží. Mělo se do něj vlézt sedm osob, takže dvě dopředu a pět dozadu. Vepředu seděl Robert a Jessica, ale tu jsem rychle vyhnala, a tak jsem se mohla uvelebit na předním sedadle spolujezdce.

"Co myslíte, jaké to tam bude?" Zeptal se George. "Bude to pitomá párty. Když přijedu já, stane se z toho minimálně 110 decibelů." "To prosím neříkej, to bych ohluchnul." "Tak o dnes ohluchneš. Lituji tě." George se opřel do sedačky a pozbytek cesty nikdo nepromluvil. Jediný zvuk byly písničky od AC/DC, které jsem pustila ze svého mobilu připojeného na tzv. car bluetooth. Když jsme přijeli, zaparkovali, vytoupili a přišli k zavřeným vratům školy. Od nich se ozývala tichá hudba, kterou za novou považovali tak století dědci.

Starkova dceraKde žijí příběhy. Začni objevovat