Starkova dcera

2. Tony Stark

Clein pohled

Ze dveří vyšel muž. Byl to můj otec. Byl to Tony Stark.

"Tati?" Zeptala jsem se opatrně. V duchu jsem si říkala OMG OMG OMG! To je Tony Stark! Můj největší idol! A vypadá to, že jsem jeho dcera! Nezaujatě na mě pohlédl. Pohledem sjel od hlavy až k patě.

Jsme si podobní. Jako dvojčata.

Jsme si podobní? Ano, jsme. Počkat... co? Odtrhla jsem od Tonyho Starka pohled a zadívala se na zem. Co to bylo? A, jsem dcera Tonyho Starka?

"Jsem dcera Tonyho Starka?" "Bohužel ano," odpověděl mi Tony Stark. Táta. Pááááni. Potřebovala jsem ujištění. Otočila jsem se na Happyho. "Jsem dcera Tonyho Starka?" "Ano." Stejná odpověď. To znamená, že je to pravda. Kdybych se nedokázala ovládat, vyletěla bych do vzduchu a radostně tancovala. Ale já se dokážu ovládat, naštěstí. Až při těch případech kdy se brutálně opiju.

Pomalu jsem přikývla. "No super, tak, když se to teď vyjasnilo-," táta nestihl doříct větu. Pevně jsem ho objala. Okamžitě zvedl ruce na obranu a vyděšeně se podíval nahoru. Na jeho hlavu se začala usazovat Iron manova maska a postupně také celý oblek. Odkočila jsem od něj a hodila po něm tázavý pohled. 

"Chtěla jsi mě udusit!" Vykřikl a namířil na mě ruku. "Uklidni se. To bylo objetí," řekla jsem a jeho oblek se složil zpátky. Ale rukavice zůstala. "To jsem nikdy nezažil, mám právo tě tedy obvinit." "Pane Starku, možná bude pro tentokrát lepší to nechat být a jít dovnitř, za chvíli to tady může být zamořeno novináři." "Mými fandy? Jo proč ne, zpakujme se."

Táta vstoupil do Stark tower. Já i Happy jsme ho rychle následovali. 

Vevnitř... jsem se okouzlila. Podlaha byla celá z mramoru a na levém boku byl výtah. Uprostřed byla fontána a po levé i pravé straně byl vždy jeden bodyguard. Stěny zlato-bílé fleky na černé zdi. "Páni," vydechla jsem. Oproti nám navíc byla pětičlenná galerie různých obrazů, jak jinak, Iron mana, táty a loga Stark industries.

Táta, který nyní ke mně stál zády, ledabyle mávnul rukou. Najednou se otočil a prohlédl si mě od hlavy k patě. Znova. "Hele, nestrpím aby moje dcera chodila oblečená v tomhle hnoji. Jarvisi opatři jí nějaký vhodný oblek." "Ehm, děkuji?" řekla jsem nejistě. Kývl. Pravá strana rtů mu cukla na stranu. 

Vstoupil do výtahu a my za ním. "Jarve hoď mě do dílny," řekl. Zase ten Jarvis. Asi si na něj nikdy nezvyknu. Je to umělá inteligence, vím to, ale furt je to divné.

Výtah jel pár pater nahoru a zastavil. Táta vystoupil, ale jelikož byly před výtahem zateměná skla, nic jsem neviděla. Škoda. Fakt mě to tam vevnitř zajímalo. Výtah se znovu rozjel a nám se New York pořád zmenšoval a zmenšoval. Jako kdybych se od něj  oddalovala, ale ne do dálky, ale do výšky. Zahleděla jsem se na Happyho.

Má pan Stark hlad? A bude chtít cheesburger? Ale nic neříkal. Ale je to pan Stark. 

"Já bych si dala." Happy na mě pohlédl nechápavým výrazem. "Prosím slečno Starková?" "Že bych si dala cheesburger." "Aha, tak... já vám nějaký seženu slečno Starková." Usmála jsem se na Happyho.

Co to zase bylo?! Jako kdybych četla myšlenky... vzpamatuj se Cleo! Svůj zrak jsem upřela na New York. Zatočila se mi hlava. Tak vysoko jsem ještě nikdy nebyla. 

"Slečno Starková, točí se vám hlava?" "Ne, jsem v pořádku Happy. Jo a říkej mi prostě Cleo." "To mi pan Stark výslovně zakázal." "Tak to má smůlu." "Nemá. To vám se lepí na paty." "Bitvu jsi sice vyhrál, ale válku ne." Vřele se na mě usmál. "To spíše použijte na pana Rogerse. Víme že ho nenávidíte. Víme o vás všechno slečno Starková." "Cože?" "Víme o vás všechno slečno Starková." Polkla jsem. To bylo děsivé. Vzápětí se na mě usmál.