Vazba se Smrtí (HP)

2. V rodině

Harry hned, jak otevřel očka, vyletěl do sedu a zmateně se rozhlížel po místnosti. Hlava mu třeštila a on tak nevěděl, co je realita nebo sen. Než mohl promluvit, se rozkašlal. Nenadálý zvuk přilákal do místnosti Severuse. Chlapec si ani nevšiml, kdy k němu přišel, proto sebou cukl, když mu ruka spočinula na čele.

„Jsi nemocný," konstatoval a podal mu nově vyčarovanou sklenici vody, než se pak na moment vzdálil.

„Vypij to," přikázal muž, a pak mu vrazil do ruky sklenici s lektvarem. „Životabudič, pomůže ti," odpověděl na nevyřčenou otázku.

„Je pálivý," ztěžoval si chlapec, když ho dopil, ale hned se ucítil o poznání lépe a nabitý energií. Ve stejnou chvíli mu došlo, co se děje, on tak vyskočil na nohy a daroval Severusovi, který si během jednoho dne zvykl na blízkost dítěte, silné objetí plné díků.

„Za chvíli se budeš muset vrátit k Dursleyovým," překazil dojemnou chvilku muž, Harry ho však nepustil, obával se, že odejde z jeho života stejně jako všichni, kdo se mu snažili někdy pomoc.

„Opravdu u vás nemůžu zůstat, Seve?" udělal na něho štěněčí oči. Severus se k němu sklonil a dal mu pramen vlasů z čela za ucho.

„Přál bych si, abys mohl," zašeptal a zavřel oči, když se k němu dítě zase přilnulo. Muž se začínal ptát po kolikáté to bylo.

Držel dítě v náruči a klepal netrpělivě zvonil na dveře. Trvalo notnou chvíli než Petunie otevřela. Ve tváři ji hrál nervózní úsměv smíchaný s obavy.

„Doufám, že se k němu budete chovat hezky," řekl vřele, jeho výrazu však přímo vybízel, aby porušili pravidla, aby zjistili, co se jim za to stane.

„S-samozřejmě," odpověděla chraplavě. Severus nadzvedl obočí, ale prošel kolem ní, když mu uvolnila cestu. Položil chlapce na zem, ten se však stále držel u něho.

„Kde je jeho pokoj?" zeptal se nedůvěřivě. Žena se narovnala jako pravítko a pohledem, který normálně nasazovala, když začala ječet, na chlapce hleděla. Ona se nadechla a tím se i tvář zjemnila do pohledu, kterým se dívala pouze na Dudleyho.

„Nahoře, hned první dveře vpravo," sdělila nakřáplým hlasem.

Harry se nechápavě podíval na Severuse, který ho podle instrukcí zavedl do jeho nového pokoje. Chlapec byl v šoku, protože to nečekal, že Dursleyovi učiní, ani kdyby jim někdo vyhrožoval, ale oni to udělali. Dali mu Dudleyho druhý pokoj!

Nechápal, jak se jim to tak rychle povedlo, že měl všechno vybavení, dokonce i několik poliček na knihy, na které už tři leželi hned vedle fotky jeho rodičů s jeho bratrem v rámečku a květiny, kterou mu Severus dal, když se před rokem poprvé viděli. Úplně se rozzářil.

„Ty ji pořád máš?" podivil se, když zahlédl květinu, co se zrovna změnila na modrou.

Harry zrudl rozpaky. „Je to vzpomínka," vysvětlil a Severus se zasmál. Klekl si na jedno koleno, aby mu byl ve výšce očí.

„Chvíli tu počkej, půjdu si promluvit s Petúnií a tím druhým." Rozčepýřil mu vlasy.

„Vernon," řekl mu chlapec, než se podíval do černých očí, které zrovna teď byli plné rozporuplných emocí, převažovala v nich však starost.

„Pak se s tebou domluvím," slíbil a odešel.

Harry chvíli hleděl na dveře, kde zmizel muž oděný v černé a stále se ptal, zda je to všechno skutečnost, nebo zda sní. Kdyby však snil, nikdy by se nechtěl probudit, protože všechno bylo příliš dokonalé, teda až na to, že ten záhadný profesor nejspíš odejde a nechá ho s Dursleyema, kteří se však k němu už nebudou chovat tak hnusně.