Osudem spojeni [Malá jarní literární soutěž; 2024]

Slova 🏵 asphyxiia 🏵 Až rozkvetou příští třešně

Jméno: asphyxiia
Wattpad: asphyxiia
Téma: Slova
Název: Až rozkvetou příští třešně
Skupina, ship: BTS, YoonJoon
Počet slov: 3670

Anotace: Tehdy to vše začalo rozlitou kávou jednoho březnového dne...

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„Wish I could say it breaks my heart."

In My Bed - Amy Winehouse

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

19. 03. 2020

Až rozkvetou příští třešně.

To byla věta, kterou mi měla říct moje spřízněná duše. Jen tak si posedávala na mém pravém zápěstí. Člověk by si ji normálně nevšiml - byla celkem mrňavá, a já věčně nosil dlouhý rukáv.

Na můj vkus byla přehnaně sladká. Bude má druhá polovička nějaký beznadějný romantik? Pochybuju, že jsem na nějaká velká gesta připravený.

Zamyšleně jsem se na ono zápěstí díval. Kdy asi svou spřízněnou duši poznám? Na krku skoro sedmadvacet, spousta nepovedených vztahů, ale spřízněná duše stále nikde. Rodiče stále připomínající, že bych už měl myslet na budoucnost a rodinu, a na nějakou spřízněnou duši bych neměl hledět. Jediným pozitivem pro ně, a snad i pro mě, bylo to, že jsem se rozhodl pokračovat ve studiu. Sice to není obor, co by mě zajímal, ale tak, co bych pro rodiče neudělal, že?

Přešel jsem k zrcadlu a poupravil si čerstvě obarvené vlasy. Po pár letech jsem se zase rozhodl pro černou barvu. Blonďaté už bylo dost. A změna se vždycky hodí. Někdy potřebujeme začít znovu, mít nový start v životě.

Přes rameno jsem přehodil tašku a vykročil z bytu. Venku bylo dneska docela pochmurno, takže namísto osvětlené chodby jsem se octl v šedém, až nepříjemně melancholickém prostoru, kterému ani ten květináč s uvadající kytkou nepomohl.

Povzdech se vydral z mých úst. Jakoby snad nestačilo, že život sám o sobě poslední dobou nebyl moc úsměvný. Vysloveně se sere vše, co snad může. Fatální, jak by řekla jedna má bývalá profesorka. Doslova fatální.

Nasadil jsem se sluchátka, nechal se svézt výtahem do přízemí, a vydal se směrem k autobusové zastávce. Vítr mi cuchal kadeře na čele, snad se mi i díky jeho chladnosti uši zbarvili trochu do červena.

Možná byl ten vítr stejně chladný, jako já? Nebo jsem byl já stejně chladný, jako ten vítr? A možná obojí, třeba byl ten vítr mým vzdáleným příbuzným. Anebo jsou tyhle myšlenky už upozorněním toho, že urgentně potřebuju kafe. Silný kafe.

Když mě autobus zavezl do cíle, začal jsem litovat toho, že jsem si vzal jen svetr. Přísahal bych, že ještě půl hodiny dozadu ještě tak chladno nebylo.

Rozhlédl jsem se okolo sebe, s nadějí, že brzy uvidím člověka, se kterým jsem měl sjednanou schůzku. Nebo rande. Nebo jakkoliv jinak bych to nazval, na tom moc nesejde.

Proč já na něj tady vlastně čekám? Nesnáším nedochvilnost. Mohl bych to zrušit...

„Asi zmrznu, než přijde..." zamrmlal jsem si pod nos, zatímco jsem se snažil objímáním se sebe samého alespoň trochu zahřát.

K té mé chladnosti přidávám i debilitu. Většího vola teď neznám. Ještě ani není konec března, a já si jdu prostě jen ve svetru.

„Ach! Yoongi! Tady!" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Má štěstí. Už jsem se na to chtěl vykašlat.