V sedm hodin večer bylo vše přichystané a Ofélie se přesunula do svého starého pokoje. Nikdy nebyla nijak koketní, ale dnes se rozhodla se aspoň trochu upravit, oblékla si jedny ze slušivějších šatů a pokusila se učesat si své neposedné kučery. Agáta se nad ní slitovala a pomohla jí zkrášlit se, „To bych nikdy nečekala, že se moje malá sestřička zamiluje a že jí dokonce bude záležet na tom, jak vypadá. Je to prostě pa-rá-da. Jsem na tebe pyšná." rozplývala se. Ofélie se nervózně usmála, netušila, co na to říct.
Kapička whisky jí pálila na jazyku z jeho hořečnatého polibku. Trochu upila z jeho sklenky, alkoholu se celý svůj život poměrně vyhýbala a posadila se vedle něho na pohovku. Oslava už byla v plném proudu a Ofélie před chvilkou našla Thorna, jak ztracený ve vlastních myšlenkách sedí se sklenkou whisky v ruce na pohovce trochu stranou od ostatních. Viděla, že nebyl zrovna ve své kůži, i když to na sobě nechtěl nechat znát. Když ho zahlédla a konečně se vymanila všem příbuzným, co nejrychleji se k němu prodrala. Bylo dobře, že seděl, byli tudíž ve stejné rovině. Ofélie mu ledabyle zkřížila ruce za krkem a nejdřív ho políbila a pak opřela své čelo o to jeho. Zavřela oči a chvíli se soustředila jen na jeho přítomnost. Snažila se co nejvíc z něho vnímat. Jeho omamnou vůni. Jeho nešikovnou ruku, jak si jí opatrně přidržuje kolem pasu. Jeho druhou ruku lehce položenou na jejím stehně. Jeho zrychlený pulz a dech, který se mu nedařilo dostat pod kontrolu. Když vedle něj usedla, nepřestal hledět před sebe, ale nešikovně jí sevřel ruku. „Vím, že díky té noze nejsem zrovna nejobratnější, ale, ehm, napadlo mě, jestli... jestli by sis se mnou nechtěla zatančit?" Říkal to jako by to byla hotová jazyková kalvárie. Ofélie si chvíli myslela, že se jí snaží říct něco vážného, a tak se lehce zasmála. Thorna to poněkud vyvedlo z míry. „Samozřejmě, že si chci zatancovat. Příště se nemusíš bát se mě na něco takového zeptat. Jsme přeci manželé." Thorn na ni upřel vážný pohled. „Manželé sice jsme, to ano, ale nerad bych ti nějak ublížil, nebo se tě jakkoli dotknul. Jestli ti někdy bude vadit, něco co udělám, musíš mi to říct. Nechci abys se mnou byla nešťastná." Ta slova Ofélii zahřála u srdce, místo odpovědi se zvedla, vzala ho za obě ruce a dovedla ho na taneční sál.
Ofélie byla poněkud nešikovná, ale podařilo se jí s Thornem alespoň trochu držet rytmus valčíku. Držela ho za ruku a druhou ruku měla pod jeho paží, co nejblíž jeho ramene. On ji druhou rukou držel kolem pasu. „Máš nějaké koníčky?" Zeptala se Ofélie. Thorn jí věnoval nechápavý pohled. „Myslím mimo tvou práci, co tě baví?" „Víš, že ty a moje práce je vše, čím se zabývám. Ale dřív, ještě než jsem tě poznal, jsem rád hrával na klavír. A občas jsem si vyšel do lesa, ještě než se z Metropolis (pozn. Metropolis je hlavní město Pólu) stalo město iluzí a stromy byly opravdové." „Mohli bychom si někdy vyjít spolu. Už jsem ti ukazovala některé z animských luk, ale lesy tu máme taky krásné." Thornovi se lehce zachvěl spodní ret a přes obličej se mu promítl výraz, který si Ofélie nedokázala vysvětlit. „To bych byl moc rád."
