Hned po probuzení Ofélie běžela do koupelny. „Už nikdy nebudu pít" v duchu se zapřisáhla, když už asi čtvrt hodiny zvracela. Dveře do koupelny se pomalu se skřípotem otevřely. „Včera jsi se pořádně rozjela. Jsem rád, že jsem tě odtamtud odtáhl docela včas." řekl Thorn, když před ní poklekl a krouživými pohyby jí hladil po zádech. „Příště mě klidně vzbuď, když ti bude špatně, rád se o tebe postarám." Pronesl vážným, ale mírumilovným hlasem, jaký u něj Ofélie slyšela jen málokdy. Podal jí flakónek s jakousi nafialovělou čirou tekutinou. „C-co to je?" Bylo jediné na co se Ofélie zmohla mezi roztřesenými vzlyky. „Mělo by ti to pomoct zklidnit žaludek. Vypij to. Shodou okolností se mi přihodilo, že toto patří mezi léky, které u sebe nosím pořád." A tak se Ofélie napila. Nebylo nic chutného, vlastně to žádnou chuť ani nemělo, ale po chvíli přestala mít pocit, že má žaludek jako na houpačce. Thorn jí pomohl postavit se a nalil jí sklenici vody. „Vypij to. Uleví se ti." A tak to také vypila. Donesl jí zpět do postele a Ofélie si v tu chvíli uvědomila, že už nikdy nechce chodit. Položil jí do postele. „Měl bych ti zajít udělat něco k snídani. Něco lehkého by ti taky mohlo ulevit." „Zůstaň prosím se mnou. Aspoň než usnu." Thorn si tedy s povzdechem lehl vedle Ofélie, dal jí ruku kolem pasu a druhou rukou jí hladil ve vlasech.
Probudila se - jak zjistila - půl hodiny po tom co společně s Thornem znovu ulehli do postele. Už ale necítila jeho váhu ani příjemné teplo na druhé půlce postele. Odešel. Ofélie se pomaličku postavila, pořád se jí točila hlava a šla si umýt obličej do koupelny. „Jak se cítíš?" Z vedlejšího pokoje se ozval Thornův hluboký hlas, který však na Ofélii působil spíš jako něžné polaskání. „Je to lepší, už nezvracím." Houkla na něj skrz přivřené dveře Ofélie. Vyšla do ložnice a nos jí naplnila vůně teplého čaje a čerstvého chleba s máslem. Přistoupila k Thornovi a pomalu ho obejmula kolem pasu a zabořila celou svou tvář do jeho hrudi, až se jí brýle na nose zkřivily. Posadila se ke stolku a nasnídala se, Thorn ji jen vytrvale pozoroval.
„Kdy se vrátíme?" Po očku sledoval její reakci, když se jí zeptal. „Já nevím. Nešlo by to udělat, že bychom se třeba vrátili na týden, všechno vyřešili a potom aspoň chvíli byli na Animě?" „Jistě by to šlo. Záleží jen na tobě, ale já pravděpodobně budu muset zůstat na Pólu. I když se mi to poněkud protiví, vždycky je možnost, že tu budeš chvíli sama." „Ne. To nechci. A nemohla bych tu být aspoň do konce léta s tím, že bys za mnou jezdil?" „Víš, že cesta vzducholodí sem z Pólu trvá týden. Ale pokusím se to vymyslet. Něco mě napadlo."
