„Chci se vrátit už dneska. Po snídani se rozloučíme a přeneseme se na Pól. Všechno vyřešíme a ráda bych se po týdnu vrátila." Řekla Ofélie, když se ráno probudili a Thorn měl hlavu položenou na jejím hrudníku. „Jistě."
„Opravdu už musíte odjet?" Zeptal se zklamaný Hektor. „Ano, musíme, ale neboj, vrátíme se, než si vůbec uvědomíš, že jsme odjeli." Odpověděla mu Ofélie se smutným úsměvem. „Připraveni?"Zeptal se Archibald se šibalským úsměvem. „Ano." Odpověděl Thorn hlubokým hlasem. Thorn a Archibald nesli každý po jednom kufru, Ofélie držela svou tašku a šála se jí pevně ovinula kolem krku. Po cestě ani Archibald nemluvil a jediným zvukem, který je doprovázel, bylo pravidelné klapání Thornovy hole. Zavřeli se v jedné záchodové kabince a když ji znova otevřeli, ocitli se mezi dveřmi Oféliina muzea na Pólu. „Je to tu poněkud sešlé." Připustila Ofélie. „To ano. Ale nic, co by se nedalo spravit. Stačí jen říct." Odpověděl Thorn, když se porozhlédl po muzeu a zjistil, v jakém je stavu. „Kam teď půjdeme?" Ofélie otázku mířila spíš na Thorna, ale odpověděl jí Archibald: „Měli bychom navštívit Berenildy sídlo, mám pocit, že jste se jí Thorne zapomněl zmínit, že ještě žijete." „Ač to nerad přiznávám, má pravdu."
Dveře jim otevřela teta Roseline a překvapením omdlela. Archibald jí odnesl na pohovku, a když ten rámus uslyšela Berenilda, ladnými kroky k nim přistoupila. „Thorne, Ofélie, Archi, jsem tak ráda, že vás znovu vidím." Řekla a objala je. Thorn se překvapivě z jejího objetí nevymanil, a dokonce jí obejmul zpátky. „Příště bys mi mohl dát vědět, než na čtyři roky zmizíš." Vyhubovala mu. „Nikdy ti nepřestanu být vděčná za to, že jsi mi ho přivedla zpátky." Pověděla Ofélii a políbila ji na tvář. „Sluhové vám odnesou kufry do pokoje, pokud teda Thorn neplánuje bydlet na intendantuře." „Zůstáváme tu jen na týden. Musíme vše vyřešit a Ofélie se pak vrací až do konce léta na Animu. Budu ji přes víkendy navštěvovat a mezitím budu přebývat na intendantuře." „Co jiného bych taky mohla čekat." Řekla Berenilda a protočila panenky. „Viktorie je momentálně s Farukem na zahradě. Měla bych je jít zkontrolovat. Přijďte potom za mnou. Archi, můžeš mě následovat?" „Ano paní." Odvětil Archibald s mrknutím na Thorna. Ofélie jen cítila Thornovy drápy, které jí způsobovaly migrénu. Odebrali se do Thornova starého pokoje. „Můžeš jít buďto do své staré ložnice, anebo můžeš sdílet lože se mnou." Po očku pozoroval její reakci. „Chci zůstat s tebou." „Jsem rád, že jsi se tak rozhodla." Posadila se na okraj postele a sledovala Thorna, jak zkoumá každičký kout místnosti, jako by hledal jakoukoli nerovnost, kterou tu nezanechal on sám. „S čím začneme?" Thorn se na ni nechápavě podíval, takže dodala: „Chceš nejdřív na intendanturu, nebo rovnou vyřešit ten rozvod?" „Nejraději bych měl z krku všechno to papírování ohledně rozvodu a té Knihy." Řekl Thorn, když usedl vedle ní. Jeho koleno se dotklo jejího a ona musela odvrátit pohled, aby neviděl, jak jí zrudly brýle.
„Tady se prosím podepište, pane Thorne, slečno Ofélie, a tím zrušíte vaše manželské pouto. Obřad daru se nijak zrušit nedá, takže i nadále budete sdílet rodinné schopnosti toho druhého." Pronesl poněkud nepříjemný úředník, který vypadal, že už dávno chce být doma na večeři. Všechno to papírování jim zabralo celý den. „Výborně. Vaše smlouva s panem Farukem se nyní stává neplatná. Můžete odejít." Po cestě toho moc nenamluvili, vnímali jen nevěřícné pohledy Přeludů, když procházeli kolem. „Musím ještě něco vyřídit na intendatuře. Jestli jsi už unavená, klidně se vrať na večeři k mé tetě." „Jistě, stejně ještě něco musím zařídit." Odpověděla Ofélie, stoupla si na špičky a políbila Thorna. Ten se zatvářil poněkud překvapeně, ale polibek jí oplatil.
Ofélie prošla několik klenotnictví, ale nezdálo se, že by mnoho lidí čekalo, že zásnubní prsten dostane muž. Až nakonec našla krásný černý prsten s rudým drahokamem a okamžitě věděla, že je to ten pravý. Už s lepší náladou se vrátila domů, kde na ni čekal Thorn a všichni ostatní u večeře.
