One question. Why me?

La Fin

Loki se připlazil z koutu. viděla jsem jen jeho schouleninu,  žádnou tvář. Nevšimla jsem si ho přes mé zvrácené choutky.

Po podlaze se za ním táhla rozmazaná čára krve. Krácel. Hodně..

Lehl si na břicho, lehl si přede mne a těžce oddychoval.

Zmohla jsem se tak akorát na hloupé civění jak umírá.

Srdce se mi stáhlo, žaludek jako by chtěl vytlačit všechny žaludeční šťávy a nic si nenechat nad pocitem, že se Lokimu něco stane.

Využila jsem chvíle, kdy byli všichni vojáci zaneprázdněmi mými šlahouny a jinými biologickými zbraněmi a klekla si nad něj.

Jediný, který mi rozuměl. Jediný, který mě chápal. Nemůže teď zemřít.

Bylo to děsně nefér, měl žít život, mít rodinu. Já si nic takového nezasloužila. Jen jsxem vraždila a užívala si to. Jsem špatný člověk, nejenže nehodící se na funkci bohyně všeho živého, ale dokonce jsem se nehodila ani jako životní bytost. Byla jsem zkažená.

Svými dlouhými prsty jsem přitlačila Lokimu na krční tepnu. Můj citlivý hmat zaznamenal jen slabé bušení srdce.

Za skly už prosvítalo denní slunce skryto za rudými mraky, kdyby tak slunce vědělo co tak hodlám  udělat.

Loki mě už nějakou chvíli přitahoval. Měla jsem dokonce pocit, že i víc než to, milovala jsem jeho přítomnost, jeho umění mluvit, jeho hluboké oči a jeho srandovní triky mě roveselit. Milovala jsem Lokiho a pořádně jsem si to do teď neuvědomila. Nevěděla jsem co mám, koho mám, dokud jsem to pomalu nestrácela.

Pevně jsem ho jednou rukou chytla za pravou tvář vnímala jsem jen jeho hebkou kůži. Poté jsem ho chytla i za levou tvář. Studený pot, který mi vlhčil ruce a vědomí, že možná necítí moje doteky mě bolelo. Bolelo mě, že se nerozloučíme.

Jemě jsem ho palcem pohladila po studené tváři bez výrazu s jemě pootevřenýma očima. NIjak nezareagoval, uvolněně ležel a vypadal jako mrtvý a poznala jsem, že ještě je co zachraňmovat.

Chtěla jsem mu dát život, alespoň k něčemu budu. Pomyslela si naivní teenagerka v mé kůži a zhluboka se nadechla.

S hlubokým vyechnutím jsem silou vpouštěla svoji moc a svoji životní energii do něj. Hlavou se mi začaly míjet mé vzpomínky z dětství. Jak jsem slavila osmé narozeniny. Jedna mi ale utkvěla v hlavě. Byla silnější než ty ostatní, avšak schovanější a těžce rozeznatelná.

Stála jsem v nemocnici. Na sobě mi plandalo tričko s Mickey Mousem. Můj pohled byl přirostlý k nemocničnímu lůžku, ležel tam můj bratr. Byl celý obklíčený těma hadičkama. Vedle mě stála matka, brečela i otec se tvářil smutně. Neustálé pípání toho otravného stroije se změnilo na jeden velký pííp. Matka začala hysterycky brečet. I otcovy se kutálely slzy po líci. "Můžeš za to ty!" Křičela. Na mě. "Můžeš!! " Ječela. Otc se ji snažil bezmocně utěžit ale přes slzy neviděl. "Nejsi moce dcera! Nechci tě!"  Chtělo se mi křičet, řvát. Nemohla jsem stála jsem bez moci se hýat, šokem připoutaná ve schránce.

Některé vzpomínky mi vylezly na povrch a ještě víc potvrdily moje přesvědčení. Nemám existovat. Chtělo se mi řvát. Další vzpomínky přicházeli nezávisle na sobě, z různých odvětví mého života.

"Mami? "  Kde jsi? Ve studeném světle chodby a pomalu blikajícího lustru se malá holčička bosky ptala po své mámě. "Mámíí? Mám hlad, kde jsi? Mamí?" 

--------------------------------------

"Já tam nechci!! Chci svoji maminku!" Řvala jsem.. "Pusttě mě k ní!"

------------------------------------

"Tatí! Já tam nechci!" Nezavírej mě tu" Prosila malá holčička. Otec jí smýkal přes chodbu jejich starého domu. "Nechci tam! Tati prosíím! straší tam!" Vřískalo malé děvčátko. "Se naučíš se poslušně chovat!" Umlčel ji otec.

-------------------------------------

Temná komora....Skřípavé a škrabavé zvuky odevšad.....malá holčička choulící se v koutě..

-------------------------------------

Někdo mě chytil za ruce. Otevřela jsem prudce oči, byl to Loki. KOlem nás výřila moje energie v barvě azurové modři. Snažil se neúprosně vyprostit z mého sevření. Bylo pozdě, už to nešlo vrátit. POslední kapky energie, které mi dovolovali otevřené oči vklouzli jako řeka do bránícího se Lokiho, věděl to, věděl co se stane až obřad skončí. Křičel, neslyšela jsem to. Bránil se. Neměl šanci, mé kouzlo ovládlo mne samou a dělalo si už co chtělo.

Zavřela jsem oči, a vychutnávala si poslední chvíle s ním. 

Sbohem.