Proxy High [CZ]

Kapitola 15 - Útěk

Konečně mi to došlo. 'Ztrácím nad sebou kontrolu.' pomyslela jsem si. 'Musím s tím něco udělat.' zase mi z očí kapaly slzy. 'Musím utéct. Je to moje jediná šance.'           

„Copak copak, už tě to tady snad nebaví?" egoisticky ze sebe vydal Offenderman. Nevěděla jsem jak dlouho už na mě kouká a když promluvil, nadskočila jsem. „Co tady chceš..?" „Hele, dám ti poslední šanci. Trucuj si jak chceš, ale stejně víš, že takhle do pár dní chcípneš." „Víš co? Tak já to teda...beru." spiklenecky jsem ze sebe vydala. Celkem překvapeně se usmál, ale ani chvilku neváhal a ladným krokem se ke mně přibližoval. Když mi ale podával ruku, využila jsem situace, zatáhla ho a odstrčila do rohu místnosti. Naštěstí nechal otevřené dveře a to byla jedinečná šance. S úsměvem na rtech jsem je zabouchla a bleskurychle vyskákala schody. Mé domněnky byly správné, celý komplex byl zabudován ve sklepení.

Prošmejdila jsem půlku vily za účelem najít hlavní vchod. Ten naštěstí nebyl tak daleko od cely, už jsem ho měla na dosah ruky. Okamžitě jsem sáhla po klice, ale nečekaně, bylo zamčeno. Ani chvíli jsem však neváhala a běžela do nejbližšího pokoje, kde by teoreticky mohlo být okno. Měla jsem stěstí, bylo tu a dokonce otevřené, proto jsem neváhala a vyskočila z něj. 

Záhy jsem dopadla na měkkoučkou trávu. Sice jsem neměla dostatek energie, ale adrenalin udělal svoje a navíc jsem věděla, že jestli udělám jedinou hloupou chybičku, chytí mě. Hned jsem se zvedla a upalovala si to hluboko do lesa. 

Naneštěstí mi ale po pár set metrech došly poslední síly a já neobratně spadla na zem. „Ne, ne, tohle ne! Musím jít dál, já musím!" Pokusila jsem se několikrát zvednout, všechno marně. S tímto mi došly všechny síly a s nimi i odhodlání a vůbec naděje. Škola je na míle daleko a já neuběhla ani desetinu...

„Kdopak se nám tu objevil?" uslyšela jsem zezadu. „Tys zapomněla, že se umím teleportovat? To jsem čekal, že budeš chytřejší... „Co tady chceš.?" „Co asi? Uteklas mně a budeš za to pěkně potrestaná." Vystrašeně jsem vykulila oči a odstoupila o půl metru do zadu. Nad mojí reakcí se tiše zasmál. „Musíme mému bratrovi ukázat, jak se jedná s traumatizovaným teenagerem. Možná to ale udělám jinak, než normálně... Protože ty nejsi jako ostatní oběti. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jseš celkem nebezpečná... A zabíjet tě by se mi mohlo solidně vymstít... No nic, co kdyby sis dopřála trochu spánku?" řekl a náhle jsem ucítila tupou bolest hlavy a zatemnila se mi mysl...

Probudila jsem se ve stejné místnosti jako poprvé. Tmavá cela s odřenými zdmi, jednou dřevěnou židlí a zamřížovaným oknem. Usilovná bolest hlavy mi taky trochu ustala, přesto že to pořád nebylo nejlepší. Neměla jsem žádné ponětí o čase, ale podle ptačí zdechliny, jenž se zasekla mezi venkovními mřížemi, jsem poznala, že už to bude pěkně dlouho.

Z myšlenek mě probralo hlasité skřípění dveří. Offender stál na prahu a posměšně mě probodával pohledem. ‚‚Přinesl jsem ti návštěvu." Ironicky se usmál,když bez problému do místnosti hodil bezvládné tělo, jako by to byla hadrovápanenka. ‚‚Kdo to je?!" znechuceně jsem ho probodla pohledem. „Tak se samapodívej!" zasmál se. doplazila jsem se k tělu a prohlédla si jeho postavu,byl to kluk zhruba mého věku. Odhodila jsem mu vlasy z obličeje, ale tobyla chyba...  Nebyl to nikdo jiný než můj nejlepší kamarád Mattew. „Tak co na něj říkáš?" „Cos mu udělal?!" nenávistně jsem ze sebe vychrlila, ignorujíc jeho bezstarostný tón. „No... Pár minut na to, co jste se rozhádali ho přemohlo svědomí a šel tě hledat. Bůh ví proč se ale vydal tě hledat ven, a navíc zadním vchodem. A já jsem si myslel, že to jsi, protože poslední dobou prostě nechodíš předem a omylem jsem ho unesl. Ale ještě by asi neměl být mrtvej, já nevím, mě ten borec faaakt nezajímá." Uchichtl se a radši odešel.

„Mattewe, hej, vstávej!" Položila jsem mu hlavu na hruď, jeho tep byl nestabilní. ucítila jsem, jak mu přes něj prosakuje krev. Rychle jsem mu ho vyhrnula. Na břichu měl minimálně pět bodných ran. Ale...vůbec to nevypadalo jako od nože, tohle bylo něco jiného...

„...Lucy?" uslyšela jsem jeho znavený hlas. Uplakaně jsem se mu podívala do očí. „Promiň mi to..." „Ale néé, neomlouvej se, ty za to nemůžeš" nesouhlasně zakýval hlavou. „Hlavně zhluboka dýchej" pohladila jsem ho po tváři. „Myslím, že už nadešel můj čas." „Co to kecáš, budeš v pohodě, jenom vydrž, nevzdávej se!" „Sbohem." „Ne, to mi nemůžeš udělat, neodcházej! Zůstaň tady se mnou, prosím!" slzy mi stékaly po obličeji a dopadaly na jeho tělo. 

Bylo pozdě. Z úst mu vytekl potůček krve a oči se mu dokořán otevřely. Bez čekání jsem ho co nejpevněji obejmula.

„Ne, Mattewe..."

Další kapitolka je tu! Po dost dlouhé době, já vím, ale i tak... Nicméně jako vždycky budu ráda za každý komentář, hlas nebo dokonce follow <3 

Kapitolu 16 už mám předchystanou tak snad vyjde do pár dnů..