Proxy High [CZ]

Kapitola 12 - Hádka

1.ZÁŘÍ

Hned, co jsem uslyšela zvuky zastavujícího autobusu jsem vyběhla před školu. Zhovna vycházel poslední člověk a shodou náhod to byl Mattew. S úsměvem jsem proti němu vyběhla a padla mu do náručí. „Ty vole, tys mně tak strašně chyběl!" zařvala jsem na celý kolo se slzami v  očích. „Ty mně taky, ty mně taky.." „Jak sis užil prázdniny?" „Ále, ušlo to. Byli jsme na výletě v Argentině, ale mě to nebavilo, když jsem musel myslet, že se sem musím vrátit." „Tak to jseš ještě v pohodě, já tady strávila celý léto, a to nechceš vědět, jaká to byla makačka. "no jo, máš takový větší svaly." „Aspoň tě budu moct mlátit" zavtipkovala jsem.

„No táák, sundáš si pjosím tu pirátskou pásku?" dělal na mě psí oči nejméně deset minut. „Ne." „PROSÍÍÍÍÍÍÍM!" „NE." „No tak jo, no.." „Ale né, panáček se nám urazil!" „Však jo.."

„Hele, vole, my jsme zas ve stejným pokoji! A ještě sami!" zakřičela jsem když jsem bedlivě prohledávala ceduli. „No fakt! Hezkyy!" zařval zpátky a my si plácli. Pak už jsme si vzali klíčky a pádili ho najít. Pomohla jsem Mattewovi s kufry, ale naštěstí, ne jak minule, jsme měli stoupali jen do prvního patra, a dokonce to byly dveře hned na začátku chodby, což byla extrémní výhoda.

Místnost to byla ztísněná, ale stačilo to. „Zabírám si levou postel!" zahučela jsem než stihl cokoli udělat. „Lets go, stejně jsem chtěl mít tu pravou."

Kecali jsme už minimálně dvě hodinky. „A u koho chceš být vlastně v týmu?" zničehonic nadhodil téma. „Hele, mně je to jedno, nevadil by mi ani Ben, ani EJ. Jedinej, koho fakt nechcu je Jeff, protože se mě dvakrát pokusil zabít-" „Počkej, počkej... Dvakrát? Je tady něco co nevím?" „Eeeeh..jakože jo.. Na poslední den školy jsem byla s creepypastama na párty." „COŽE?! Proč..pročs mně to neřekla?" „Já-já nevím." nadzvedl obočí. „Všechno, co řekneš, je že nevíš? To si děláš-" „Hej, klídek, chtěla jsem ti to říct, ale bála jsem se, že se naštveš." „Já mám být v klídku?! Ti jebe, ne? Ty so rozhodneš jít na zasranou párty plnou vrahů a neřekneš mi o tom?!" „Proč bych ti to měla říkat, copak jseš můj fotr? A taky nevím, kdy si uvědomíš, že já jsem vrah! Zabila jsem svoji spolužačku! Copak to nechápeš? Já k nim patřím!" Zarazil se. „Ale-já jsem myslel že to nebylo schválně, že toho lituješ, ale ty se tím vychlubuješ?!" „Však s tím stejně nemůžu nic udělat, a i kdybych mohla, nezměním to!" „C-cože?" „Ty nemůžeš pochopit, jaký to bylo, když mě ty holky půl roku šikanovaly, všem jsem byla pro smích a zacházelo se se mnou jak s nepotřebným odpadem!" 

Se slzami v očích jsem vyběhla z pokoje, zrovna procházel Toby. „Č-čau Lucy, co se dě-" ani jsem se na něj nepodívala, odžduchla ho stranou a utíkala ke hlavním dveřím. 

Bez rozmýšlení jsem, teď už volnějším krokem, vyšla z budovy. Venku už se stmívalo a mraky se zbarvily do červena a sluneční svit dopadal přes stromy na staré zdi školy. Byl to nádherný pohled.

Hodiny plynuly a já se pořád nemohla vynadívat na oblohu přestože už byla tma jak v pytli. Bylo to tak strašně uklidňující pro jednou zapomenout na všechny svoje trable a jen se bezstarostně kochat okolím. 

Nic ale není navždycky. Po nějaké chvíli jsem začala mít divný pocit, jako by mne někdo sledoval. 'Asi mě zas Jeff pozoruje a čeká na moji nejslabější chvilku.' Zprvu jsem pochybovala, ale ten pocit sílil, až se to nedalo přemoct.

Kolem jedenácté jsem se proto rozhodla jít na kutě, ale když jsem vešla do pokoje, něco tu chybělo, a ten špatný pocit přišel znova, tentokrát desetkrát silněji, až se mi z toho chělo zvracet. MATTEW TU NEBYL. Totálně jsem zpanikařila. 'Urazil se?' 'Třeba si šel jenom ro vodu.' 'Bude bydlet někde jinde?''Ale to by přece nechal alespoň vzkaz, i když vypadal dost nakvašeně.' 

Uvidíme zítra, však se nemůže nic stát, teda pokud zůstal v areálu školy.