~Smrt je jen další dobrodružství~
Když se na to podíval zpětně, těžko říct, jestli se ho smrt chtěla prostě zbavit, nebo ji na srdci opravdu leželo jeho blaho. Mohl jen odhadovat, že to byla tak zhruba polovina z obou důvodů. Body k dobru mu jistě nepřičetlo ani to, že většinu svých dnů trávil v její opulentní temné pracovně, kam ho rozhodně nepozvala. Prostě se to tak nějak přihodilo samo. Na druhou stranu však nebyli vznešeny ale ani žádné verbální námitky. A Harry se této skutečnosti chytil jako tonoucí stébla.
Připadalo mu, že není na obtíž. Vždyť si jen v klidu čítával v jednom z křesel hezky v rohu místnosti. Ono taky co jde dělat jiného, když už máte okoukaný svět. Zůstávat ve stále stejně zkorumpovaném kouzelnickém světě se mu nechtělo, ani co by se za nehet vešlo. Zvláště bez jeho rodiny. Ne, na to teď nebude myslet, vynadal sám sobě a příliš agresivně otočil další stránku. Knihy byly dobrý způsob jak utéct realitě.
Občas zvedl zrak od dalšího vědění taje světa a letmo se podíval na duši, která se kroutila naproti entitě. Jak to vypadlo, ne všichni měli tu výsadu svého vlastního limba, kam přecházeli po své smrti v hmotném světě. Nebo to byla záležitost kouzelníků? Harry se moc v podrobnostech její práce nešťoural. Nechtěné otázky většinou vyvolali hádku na téma-a proč nemůžu taky na druhou stranu? Oba dva je to už unavovalo, protože ač byl Harry vytrvalý v opakování pořád stejné otázky a Smrt v jejím neměnném vysvětlování na jejich situaci to nic nezměnilo. Jsou spolu uváznutí v tomhle světě až do úplného konce.
takže spolkl své protesty a pro dnešek zachoval relevantní mír.
Občas se ji přes rameno schované pod tou stále stejnou kápí kouknul do papírů. Tu a tam poukázal na gramatickou chybu, překlep, nebo se uchechtl nad jménem, jež ho pobavilo. Nic hrozného, ale chápal, že pro někoho, kdo fungoval tisíciletí v samotě, muselo být jeho obletování maličko nervy drásající.
A možná v tom byla i nějaká ta špetka jeho osobní pomsty za to, že ho jmenovali věčným společníkem a přítelem Smrti. Přes prvotní kyselou pachuť další manipulace se už dostal, ale pořád se mu nelíbilo jak si Osud hrál se svými loutkami. Všechny živoucí bytosti pro něj byly jen figurkami na jeho hrací ploše. Dětinský, egoistický, povrchní...kdyby toho hnědovlasého věčně vysmátého a tajuplného idiota mohl potichu nenápadně zamknout někam pod zámek, nebo zadusit ve spánku polštářem, hned by byli se Smrtí v o něco lepší náladě. Ale ne, pro jeho vlastní klid se bude muset spokojit pouze s vystavením dalšího bestiálního obětního kruhu a modlit se k magii, aby si toho vandala vzala do pekel. Obával se ovšem, že dotyčná entita by pletichařila s jejich životy i odtamtud.
Nebylo to tak, že by těmito diskutabilními činy za hranicemi morálního kompasu mohl vrátit co si už nadrobil. Ne všechno, co se stalo, bylo pevně vytesané v minulosti. O to se zase postaral čas. Nesmlouvavý, vážný muž ve vysokém věku, který byl všude a nikde, stejně jako zbylí dva. Harry se kysele ušklíbl, jeho představy a sny o normálním životě dávno zmačkané a vyhozené oknem kamsi do prázdnoty.
Smrt byla nakonec se svým suchým humorem docela obstojným společníkem. Rozhodně lepším než další generace ministerstva kouzel, hlavounů a kouzelníků u moci, kteří se ho snažili využít pro své vlastní účely. Další válka, nebo jen hrozba jiným zemím. Nekonečný seznam artefaktů na odboru záhad a jejich chamtivost po vědění. Jako vždy balancoval na tenkém provázku mezi označením jejich spasitele a nominací na dalšího temného lorda. Ale stejně jako byl nekonečný příliv jejich požadavků, to stejné nešlo říci o jeho trpělivosti. Z kouzelnického světa se stáhl nedlouho po smrti posledního z jeho rodiny, kterého ještě měl.
ČTEŠ
Harry Potter a jeho cesty nekonečnem
FanfictionHarry potřeboval vlít do jeho nekonečné existence trochu toho života a smrt vždycky najde nějaký způsob jak svého pána zabavit. Možná v tom bylo i nějaké pradávné příkoří, nebo opětovaný šprým s Časem. A možná zůstane důvod proč darovala mocnému čar...