Harry Potter a jeho cesty nekonečnem

Tekuté zlato

Snažil se být klidný. Opravdu se snažil! Dokonce už použil i svou mantru. Připadal si trochu jako šílenec a trochu jako zoufalec. Tímhle časem, každý rok, ve stejnou dobu pro něj ale jednoduše bylo těžší ovládat se. Tesáky nechtěně přejížděli spodní ret, v hrudi mu bubnovalo vrčení. Oči se barvili do černa a ne zrovna z hladu, i když ten byl také stále přítomen. Každý prudký pohyb, nebo nečekaný zvuk ho vyprovokoval do obrané pozice.

  I slepý by si všiml, že není tak úplně člověk a proto byla školní docházka mimo hru. Šlo stejně jen o další diplom na zdi, nic velkolepého. Měl dobré výsledky, mohl si dovolit pár dnů odpočinku. Podle Carlisleho dokonce musel. Nedivil se mu, také by nechtěl řešit genocidu školy malého městečka.  Jeho nová rodina už si na jeho pravidelné ztráty kontroly zvykla. Jejich důvod jim však zatím nesvěřil. Sám nevěděl jak to celé pojmenovat. Jak svou prázdnotu převést do slov. Byla to mnohem temnější čerň, než s jakou se doposud ve svém emočním světě setkal. Jakoby uprostřed něj zela nekonečná propast. Když se do ní zavolalo, ozvěna se nesla ještě druhý den. A den byl dlouhý celičký rok. Nemluvě o tom, když se do ní zadíval moc dlouho. Ta bažina ho stahovala k sobě dolů. 

 Skoro celou vládu nad tělem přebírala jeho primární stránka. Ta, která trpěla bez svého milovaného. Bylo tedy nadmíru důležité, aby se držel dál od všech bytostí s teplou pumpující krví. Hlavně dál od lidí. Celý perimetr kolem jejich residence byl pustý od jakékoli zvěře. Srnky, stejně jako predátoři byli schopni vycítit nebezpečí, v kterém se potencionálně nacházeli. Obvykle ho jeden, nebo dva kusy přivedli zpátky ke smyslům. Teď si nebyl jistý, zda-li by stačilo celé stádo. Zvířecí krev byla jen malým svlažením jeho niterného hladu. Balancoval na hraně a moc dobře to věděl. Navíc si hrál i s osudy všech ostatních Cullenů. Hazardoval s jejich prozrazením. Museli by okamžitě zmizet. A zdálo se, že ostatní jaksi k tomuto místu přirostli. Nebo lépe řečeno k jedné hnědovlasé dívce. Jen myšlenka na to tíživě sladké aroma její krve ho donutilo zatnout ruce v pěsti. Situaci nepomáhala ani skutečnost, že měl možnost cítit žízeň po její krvi všech ostatních přítomných upírů.

 Nedokázal se hýbat v lidském tempu, které s takovou zarputilostí roky nacvičoval. Než se nadál, stál na druhé straně místnosti, aniž by stihl uvažovat nad tím, že udělá první krok a kam to vlastně míří. Pak si teprve mohl rozpomenout co že to tam chtěl. Nevěděl. Všechny drobné i velké činnosti se zdáli bezpředmětné. 

 Jeho myšlenky byly daleko od místa, kde teď seděl na okraji sofa ve svém pokoji. Nevnímal jemnost pokrývky, její barvu, nebo snad kolik síly přesně vynaložit na sezení, aby pod sebou nebohý kus nábytku neroztříštil na milion třísek. Připadal si jaksi mimo své tělo. Jakoby se právě znovu narodil do svého upířího já a musel se naučit jak se ovládat. Oči pomalu skenovaly hřbet jeho dlaně. Prsty sebou cuknuly snad v křeči, než na jeho povel. Byly těžké, jako by na nich seděl osmiový pavouk. Zaskřípal zuby nad svou vlastní neschopností.

 Na jednu stranu byl pořád ve Forks, uprostřed lesa, v opulentním domě rodiny Cullenů. Do které nějakým zvláštním způsobem také patřil. Na druhou stranu byl myslí někde daleko ve svých vzpomínkách. V jeho nejmilejších bdělých snech. Jeho nadpřirozená mysl mu umožňovala vidět ty obrazy, jako by se to stalo včera. Momenty rozpoznání, náklonosti a strachu v zelených nekonečných očích. Natáhnul ruku, aby se dotknul bledé pokožky jen aby nahmatal prázdný prostor v realitě před sebou. Dělili je od sebe roky, ale on stále čekal s malým plamínkem naděje, tak jak slíbil. 

Dům byl prázdný od  dalších zvědavých uší a tak si mohl dovolit i pár vzlyků bez slz. I to se zdálo nedostatečné, aby se zbavil toho svíravého pocitu kolem hrudi. Jakoby na něm leželi dva balvany, nebo rovnou celé pohoří. Čekal, ale každý další den byl utrpením. Připadalo mu, že je mezi nimi nepřekonatelná dálka a pořád se zvětšuje. Přitom to byl jen nehmatatelný čas. Každý další rok ho bylo víc a víc. Všechny tyhle šílené, bolestivé myšlenky se mu pro jednou volně proháněly hlavou jako jezdci apokalypsy. A on byl jejich svět, který spěl ke zkáze.