Harry Potter a jeho cesty nekonečnem

Červánky před válkou

~Vše na světě má svůj rytmus, všechno tančí.~

Psal se rok 1862, začátek března. Nikdo v ležení Federace na jedné straně zátoky Chesapeak si nevšiml, že by je někdo infiltroval. Opak byl ale pravdou. Nejednalo se však tolik o špeha od jejich nepřátel, jako o třetí stranu a které nikdo neměl ani potuchy. Kdyby měl dotyčný neznámý nějaké ty násilnické sklony, rozhodně by jim proti němu nepomohla ani ta nejlepší výzbroj a celý sklad munice. To naštěstí nebyl ten případ, mocná bytost tu byla na dovolené.

Jistý zelenooký mladý muž našel svou novou zálibu. Procestovat všechny historické události, , jež zaujmou jeho zvědavost, křížem krážem a podívat se pěkně zblízka jak moc historici a jiné jazyky lhali. Dalo by se říct, že byl takový nevěřící Tomáš. Proč slepě důvěřovat reáliím na papíře, když se na to může vyrazit podívat? Neznal nikoho, kdo by takovou příležitost odmítl. Další bod byl ten, že možná ani nikdo takový, kdo by měl onu příležitost neexistoval. Ale jeden si nemůže být nikdy stoprocentně jistý, jestli další dvě entity taky nemají svého...pána, domácího mazlíčka, nebo snad učedníka? Dopředu upřímně litoval kohokoli, kdo bude muset vystát povahu Osudu. Vzápětí se musel snažit uklidnit tik v oku, jak ho zase polapila chuť jmenovaného bruneta zaškrtit vlastníma rukama. Nebylo proč se rozčilovat. V minulosti na něj Osud nemůže. Všechny linky už jsou napsané a dokončené. Proto taky tyhle cesty Harry tak miloval. Cítil se před ním blaženě v bezpečí. 

 Navíc zjišťoval, že ta jejich kouzelnická válka, nebo dvě, nebyli zdaleka jediné a ani ne ty s nejvíce ztrátami. Existovala mnohem větší zvěrstva než ta, která napáchal Grindevald s Voldemortem. Mnohem efektnější decimace krajiny i lidských bytostí. Mučící techniky, které se v jeho osobním žebříčku vyšplhali nad obyčejné crucio. Protože i to vás po určité době odtrhne od reality a z vás je jen slintající uzlík, který už další bolest není schopné vůbec vnímat. 

 Mudlové byli opravdu krutá stvoření, ke všem kolem sebe i k sobě samotným. Jenže i když ho nedopatřením našli a nedej Merlin se jim ho povedlo i zajmout, vždycky našli jeho celu prázdnou. Kdyby někdo spojil tyhle neuvěřitelné události, mohl by vytvořit legendu a válečném duchovi. Jistě držel nějaký rekord v útěcích ze zadržovacích cel. Ať už těch magických, nebo úplně obyčejných bez špetky magie. Pokud zrovna neměl náladu řešit únikové skuliny, zámky a praskliny ve štítech skočil přímo ke Smrtce do kanceláře. Jako její pán tam mohl kdykoli a odkudkoli. Stačilo trochu nadzvednout závěs, co děli svět živých a mrtvých a voila. Mohl se zase ponořit na nějaký ten čas jen do četby na jednom z nesmyslně pohodlných křeslech. Děsit nebohé duše a chechtat se nad bizarními jmény a příčinami úmrtí.

 Nacházel škodolibou radost ve vandalizaci novodobější literatury a přepisování domyšlených, nebo zcela vyfabulovaných fakt, přesnějšími údaji. Knihy pak vracel v mudlovském světě do knihoven, nebo knihkupectví a s dětskou radostí čekal, až si náhodný člověk přečte jeho naškrábanou pravdu minulého světa, jen aby ji podrážděně zahodil jako poničený předmět. Ani kouzelníci nebyli v přijímání starého řádu věcí nijak pokročilí. Mysleli si, že jsou to nejlepší co mohla nová generace nabídnout a přesto magii jen čím dál tím víc potlačovali a ničili její původní ryzí formu. Zákonů proti tomu, či onomu druhu kouzel, rituálů a stvoření bylo nespočet a s lety přibývaly jen další. Takže Harry se ve své invazivní osvětě nehodlal skončit nikdy v blízké době.

 A pro tyto účely se nebál jít svá fakta ověřit rovnou ke zdroji. Škrábal si své poznámky na podivný svazek pergamenu. Možná by stálo za zvážení, aby si pořídil nějaký obyčejný bloček, sešit a propisku. Z nich potom vybíral to důležité pro svou nahodilou vandalizaci. Jen střípky. Kdyby napsal celou historickou knihu, jistě by to už neušlo pozornosti.