Ztraceno a nalezeno

Úvod do všeho?

Měla jsem už od mala problém se přizpůsobit dnešnímu světu. Nebylo tu nic pro mě jednoduché. Pro koho ano? Abych ti ale ukázala jaké to bylo, tak ti to objasním takto. Už ve školce si semnou děti nechtěli hrát a já nikdy nechápala proč. Vysvětlovala jsem si to tím, že jsem měla krátké vlasy a záviděla jsem všem holčičkám, které měli vlasy delší jak pod uši. Není to smutné? Když malé dítě, které sotva zřetelně mluví, se cítí odtrženo od společnostni. To vše na základě vlasů. Byla jsem asi trochu jiná i povahově. Vyrůstala jsem se dvěmi bratry a od otce jsem měla spíše klučičí, řekla bych až vojenskou výchovu. Panenky a růžová barva nebyla můj podpis. Naopak, divoké dobrodružství plné praktických barev, dle mé mámi.
Nechápejte to zle. Moje rodiče jsou skvělý. Jen dříve měli spoustu much. Kdo by ne? Člověk se vyvíjí celý život.
A tak když přišel školní život, tak jsem si vážila každé kamarádky. Ať už mě učila hloupostem, nebo mě věčně odkopávala kvůli jiné kamarádce. Nadále jsem nepatřila do žebříčku Top roztomilých holčiček, ale nebyla jsem už tak sama. Stejně se ale našlo dost chvílí, díky kterým jsem se cítila plně odříznuta. Cítila jsem se jiná. Jiná než ostatní. Když jsem kvůli tomu brečela doma před rodiči, tak jsem zchytala výsměch, který mě pronásledoval dlouhé roky po té. Doslova. Kdykoliv jsem něco provedla, tak táta na mě spustil uječeným hlasem "Já jsem totiž jiná." A vysmíval se mi.
Rvalo mi srdce, že mě nikdo nechápal. Asi ani mě nikdo pochopit nechtěl. Takže takhle to celé začalo. Ani v pozdějším věku to nebyl med. Dokud jsem byla na prvním stupni, věnovala jsem se zpěvu a to byl můj svět. Náš sbor měl úroveň, vyhrávali jsme všechny pěvecké soutěže. Myslela jsem si, že ze mě bude něco víc.
Jinže když jsme se v mých dvanácti letech přestěhovali na vesnici, tak mi toto bylo sebráno. Byla jsem bez mého největšího koníčku. Bez mého snu. Tak se ze mě stalo zase jen dítě utržené ze řetězu, ale s čistým srdcem. Nechápala jsem v nové škole, proč všichni uráželi vietnamku, která neuměla česky. Proč na ni děti byli zlý? Proč byla terčem posměchu?
Neuměla Česky, ale hezkým gestem nebo úsměvem člověk nikdy nic nezkazil. Byla jsem na ni milá. Když ji upadla tužka, podala jsem ji. Když neměla s kým sedět, seděla jsem s ní. Snažila jsem se ji naučit Česky. V ten moment to ale začalo. Nadávky a urážky už padali i na mě. Pak z ničeho nic, ze dne na den zmizela. Odešla z naší školy a já nikdy nevěděla proč a kam. Hodila jsem to za hlavu a byla odhodlaná si udělat nové kamarády. Jinže se to nedařilo. Stala jsem se novým obětním beránkem naší třídy. Chtěla jsem změnit školu. Mamka nebyla proti, ale táta to zamítnul. Dle jeho slov jsem si mohla sama za to jaký ke mě spolužáci byli. A tak se přidal nový pocit. Pocit toho, že je semnou opravdu něco špatně a nezasloužím si aby mě měl někdo rád. Dál všechno bylo rodeo. Když mi bylo čtrnáct, rodiče se rozvedli. Mamka odešla do zahraničí a jam zůstala s tátou. Ze své vůle ale. Táta na tom nebyl nejlíp a tak jsem s ním trávila dost času. Kreslili jsme spolu. Portréty, zvířata...přírodu. Bylo to fajn. Jinže i přesto to táta nezvládal a já taky ne. Rozhodně to nebyl alkohlik nebo tak něco, ale spíš mu ujíždeli nervy více jak dřív. No a vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyla vzorná studentka, tak jsem mu asi moc nepomáhala. Našla jsem si kamarády. Trávila s nima čas. Hodně času. Ano, byla to sice taková ta "špatná parta" , ale nikdy by mi neublížili, tak jako moje spolužačky. Najednou jsem byla pod ochranou. Sice nenáviděna spolužáky, ale už si nikdo netrumfnul to co dřív. Nová parta mě nenaučila kouřit. To já sama. Né kvuli tomu, že to dělali ostatní, ale prostě mi to začalo vonět. Spíš mě naučili si dělat srandu ze života a klidně i ze sebe. Byla jsem zase ta veselá holka. Dokud se nezačali v partě řešit milostné mnohoúhelníky. Začal být bordel. Mé známky šli do kopru více než kdykoliv předtím. Byla jsem věčně bez nálady. Začal se vracet ten můj vnitřní hlas, že nejsem pro nikoho dost dobrá. Né dost chytrá, ne dost hezká a že si vlastně za vše mohu sama. Upadla jsem do depresí. Zavírala se sama do pokoje a poslouchala hudbu. Probrečela hodiny, nespala v noci a bohužel začal hazard s názvem - sebepoškozování.
A jak se horšil můj psychický stav, horšilo se mé chování. Začala jsem chodit s partou, ale byla jsem to já koho ředitel školy nazval největším bastardem, kterého kdy učil. A tak šlo vše od desíti k pěti. Táta si nevěděl už samnou rady a tak jsem nakonec skončila u mámi ve Francii. Můj psychický stav byl horší a horší. Byla jsem sama. Ve státě, kde jsem nikoho neměla. Dny a noci probrečené, plné záchvatů z úzkosti a sebepoškozování. Řezala jsem do sebe čímkoliv co bylo ostré. Od žiletek, přes kružítko až po hloupé pravítko, které mělo ostrou hranu. Nakonec jsem se z toho nějak dostala a léto před mými osmnáctkami, jsem se vrátila zpět do ČR.

A tady ten život teprve začal....