Ztráty a nálezy [Thranduil FF]

Kapitola 1.- Pozvání

Bylo tu ráno jako každé jiné. Slunce pomalu vycházelo a to se mladá dívka jménem Valtara probouzela. Odhrnula teplé kožešiny a protáhla se. Její dlouhé světlé blond vlasy jí sahaly až nad pas. 

Posadila se a ze stolku sebrala svoji čelenku z drahokamů - cennost, kterou našla v říčce. Nosila ji každý den a sundávala si ji jedině na noc. Nasadila si jí a vstala, aby se šla převlíknout.

Převlíkla se do svých oblíbených modrobílých šatů s krajkami a výšivkami. Měly dlouhý rukáv a šaty končily těsně nad jejími kotníky. Nasadila si čelenku a rozčesala si vlasy.

Prohlížela se v zrcadle, aby měla jistotu, že je všechno správně.

Potom vyšla ze své ložnice a šla do kuchyně, kde už byli rodiče a chystali snídani. Usmála se na ně. ,,Dobré ráno, matko a otče.''

,,Valtaro, dobré ráno.'' pozdravila jí matka. Otec jenom kývnul na pozdrav. ,,Mohla bys prosím zajít pro vodu? Mě dneska nějak bolí levá noha.''

,,Matko, jsi v pořádku?'' ihned se strachovala Valtara.

Její matka se na ní usmála. ,,Budu v pořádku. Teď prosím běž pro tu vodu. Vědro máš u dveří.''

Valtara přistoupila ke své matce a pomohla jí si sednout na židli u jídelního stolu. 

,,Lilly, já snídani zvládnu. Vážně bys měla odpočívat.'' řekl otec starostlivě.

Matka se na svého milého podívala. ,,. Oh, děkuji drahý, Valtaro.''

Valtara už na nic nečekala a šla ke dveřím, kde na ní čekal prázdné dřevěné vědro. Vzala ho do ruky a vyšla ven z chaty.

Míjela místní lidi, jak se smějí a hrají si se svými dětmi. Všichni ve městečku byli ranními ptáky, živo bylo už brzkého rána. Nikdo si ale nestěžoval, dělali to tak všichni.

Prošla kolem louky, kde už pracovali sedláci na seně a žitě. Potom kolem malého lesa, kde drvoštěpové káceli stromy. Blížila se zima, tak seno, žito a dřevo lidi potřebovali co nejdřív.

Až konečně došla k jezeru. Klekla si na kolena a začala do vědra nabírat čistou vodu. Vnímala, jak se vlnky utírají o její jemnou kůži na prstech. Voda byla ledově studená. Co se dalo čekat? Byl podzim.

Když bylo vědro plné, znovu si stoupla do plné výšky. Chvíli se dívala na svůj odraz ve vodě. Stále byla na pochybách. Její uši byly totiž špičaté, což nikdo z vexlingů neměl. Říkala si, že je to možná nějaká vzácná vada nebo nemoc. Ale někdy si říkala, že před ní rodiče něco tají...nikdy nenašla odvahu se zeptat.