13th Hunger games

jedna

Probouzím se s dopadem prvních slunečních paprsků na mou postel. Ráda bych si ještě chvíli zdřímla, ale vím, že to nejde. Najednou se prudce posadím, protože mi dojde, co je vlastně za den. Sklizeň. Otočím hlavu směrem vpravo a zjišťuji, že moji sourozenci stále ještě spí. Všichni, až na Davea. Ten určitě chystá něco k jídlu a na oblečení. Jako vždycky od smrti rodičů.

Matka zemřela při porodu Joshuy, nejmladšího bratra a otec ji po dvou letech následoval do hrobu s malárií. Pomalu se začíná probouzet celý dům. Joshua si hlasitě stěžuje na nedostatek spánku a tak plně probouzí i zbytek osazenstva pokoje. Sleduji svou mladší sestru Beatrice, jak se probouzí. Nejprve se trošku zavrtí a pak otevře oči. Úlekem je vytreští.

,,Alex! Jaktože jsi mě nevzbudila? Už je pozdě!" křičí na mě s úsměvem, který však vzápětí zakolísá, pod náporem nového zjištění.

,,Aha, málem bych zapomněla." prohlásí a já kývnu hlavou. Vím, že se bojí, ale nikdy by to nepřiznala. Je celkem drsná. Většina holek se třese jako rosol ještě v šestnácti letech, ale ona se tváří neohroženě už na svou první sklizeň. Obdivuji ji. Je jí jen 12 let a už je tak odvážná.

,,Bojíš se?" ptá se Virginia. Je nejstarší holka v baráku a ve hrách už zemřela její kamarádka co s ní pracovala ve skupině. Celkem ji to vzalo. Teď už jí je však 28 a sklizně se bát nemusí.

,,Ne. Vím, že mě nevyberou. A ani Alex do her nepůjde, i kdyby chtěla." odvětí Beatrice sebejistě. Je to dobrá herečka. Mě však z jejích posledních slov mrazí v zádech. Co tím myslí, i kdybych chtěla?