Arietty the Jawa

Kapitola druhá

Další nudné ráno. S Mic'ktem hrajeme hološachy. Transportér brázdí pouští, zatímco slunce ho ohřívá. Každý den to tu strašně zapáchá, protože se nikdo nemyje. Prý je to zbytečné "plýtvání vodou", a tudíž ani já nejsem výjimkou.
Po chvíli plavby po nekonečném písečném oceánu na Tatooinu náš koráb prudce zabrzdil. Uslyšeli jsme vespod hlasy. Někdo nás zastavil. Opatrně jsme se staříkem vykoukli z okénka. Dole stáli stormtroopeři Prvního řádu. Zpanikařila jsem. Co se bude dít dál? Děda mě chytil za ruku a prstem naznačil, ať jsem zticha. Opatrně mě zavedl k tajným dveřím. Otevřel je a ukázal směrem ven. „Běž," řekl. „Ale -" „Žádné ale! Běž, utíkej a zmiz odsud co nejrychleji!" Zasípal. Zděsila jsem se. Co se to tu děje? „Budu bojovat." Řekla jsem odhodlaně. „Nebudeš." Řekl bez dalších připomínek a vystrčil mě ze dveří. „Mic'kte!" Řekla jsem šeptem. „Mám tě moc rád, Arietty," řekl a zavřel těžké dveře. Co se to tu k sakru děje?! Opatrně jsem cela naštvaná a rozzuřená obešla transportér. Jawové stáli všichni před hlavním vstupem a bránili ho. Pak stormtroopeři sáhli po zbrani a... bum.

Všichni Jawové leželi na zemi. Mrtví. Vyvraždili celý klan. Ti šmejdi mi zabili rodinu. Dostala jsem strašný vztek, ale pak jsem viděla, jak jeden z nich zvedl obě ruce. Udělal s nimi tvar srdce a pak obě ruce znovu padly. Schytal další střely. Nahrnuly se mi slzy do očí.
To srdce bylo namířené na mě. A ukazoval ho Mic'kta... Běžela jsem pryč. Co nejdál od toho příšerného místa. Vylezla jsem na písečný kopec a ohlédla se zpátky. Stormtroopeři zničili celý transportér. Můj domov. Moji rodinu. Padla jsem na kolena a pustila se do nářku. Pohltilo mě zoufalství a touha po mé rodině. Lehla jsem si tam do písku a neměla v plánu se hnout. Zemřu tu. S mojí rodinou. V mém domově.