Kočičí válečníci - šest živlů

Kapitola První

Šerotlapka vyšla z tábora. Uplynulo už pár měsíců od doby, kdy byla její koťata ještě slepá. Teď, když už vyrostla, mohla je konečně vzít i mimo tábor. Koťata za ní cupitala v předu s Půděnečkou.

,,Je pro vás dobré, aby jste poznali naše území a zjistili, kde jsou hranice." spustila jejich matka.

,,Byla bych ale ráda, kdybyste se drželi blízko mě." pokračovala.

,,Venku to může být nebezpečné"kývla směrem k nim.

Koťata se zastavila a poslouchala matku. Všechna byla bystrá a učenlivá a ráda si vyslechla její radu. Šerotlapka si ovšem nebyla jistá, jestli se jí budou držet.

Prošli bránou z kručinkových keřů a zamířili do okolního lesa. Koťata lehce znejistěla, neboť neznala jiné pachy než koček z jejich klanu a ulovené kořisti. Ovšem teď, když byla mimo tábor, se pachy kolem nich mísily a byly pro ně nové.

Koťata se snažila držet krok s matkou. Občas musela trochu popoběhnout, aby své sourozence a matku dohnali. Po chvíli chůze došli k velké, tlapkami udusané mýtince.

,,To je cvičiště učedníků."

,,Až budete starší, budete zde se svými učiteli trénovat boj, obranu, ale i běh a jiné důležité dovednosti válečníků."

Koťata přikývla na souhlas a s nadšením si prohlížela cvičiště.

,,Mamí, obejdeme celé území?" pískla Sněženinka.

,,Území našeho klanu je příliš velké."

,,Nedokážeme ho projít celé!"

Sněženinčin zachmuřený obličej ukazoval její zklamání.

Ale nesmutnila dlouho a vydali se znovu na cestu. Tentokrát se už koťata trochu opozdívala. Po chvíli jejich cesty se les začal měnit a smíšený les čím dál tím víc nahrazovaly listnaté stromy. Až nakonec zmizely úplně a před nimi se rozprostřela sluncem ozářená louka.