Kočičí válečníci - šest živlů

Kapitola třetí

Nad táborem mlžných se začalo smrákat a většina koček si už zalezlo do svých pelíšků. Ohňodrápek ale nespal a s těžkou hlavou se převaloval na mechu. Pak ve vzduchu byl nový, byl to pach mlžného klanu, který dávno znal, ale hlavně, byl to pach učedníků.

Radostí mu poskočilo srdce. Zítra začne s výcvikem a stane se z něj dobrý válečník. Možná že i něco víc než válečník. Pomyšlení na to, že by mohl být zástupce, nebo snad dokonce i velitel bylo sladké a přivedlo ho na jiné myšlenky.

Těžká hlava mu pomalu klesla na měký zelený koberec pod ním a on začal spokojeně oddychovat.

Nesnilo ovšem dlouho. Probudilo ho, když cosi vrazilo do jeho břich. Tichunce mňoukl a se vztekem se zvedl, že to tomu, kdo to udělal, pořádně oplatí. Ale ouha, kdež se prudce vzpřímil, připraven na pořádnou ránu, spatřil před sebou asi dvakrát většího černého kocoura. Jeho zeleně svítící oči ho bodaly do obličeje.

Ohňodrápek si strachem znovu sedl, ale na místě netvrdil dlouho. Černý kocour se rozmáchl, aby na ohňodrápka zaútočil. Ten nečekal ani vteřinu a vystřelil rovnou čarou z doupěte.

Ale bylo to, jako z bláte do louže. Najednou se ocitl uprostřed přímého boje. To tohle všechno zaspal? Strachem se mu zůžily zorničky. Instinkt mu napovídal, ať se jde schovat do školky, ale v tom si vzpoměl. Už není malé kotě. Teď je učedníkem a zákon mu přikazuje bojovat. Očima vyhledal menší kočku, která bojovala s Douglaskou. Kočka zjevně vyhrávala, ale matka se ani na chvíli nevzdávala.

Ohňodrápek se rozběhl plnou rychlostí a pak skočil. Ve skoku tasil drápky a přistál na kočce, která bojovala s Douglaskou. Ta jeho útok nečekala, a proto nebyla připravená. Když se jí jeho drápky zadraly do kůže vřískla a odběhla se schovat do nejbližšího křoví.

Přeslička bojovala již nějakou dobu s učedníkem. Nedokázala poznat, z jakého je klanu, ale hrozně jí smrděl. Jejich síly byly víceméně vyrovnané, ale když na něj po jejím boku zaútočila i Vrána, vzdal se a odběhl se schovat.

Přeslička se vděčně podívala na Vránu, ale ta jí úsměv neoplatila. Dávno už bojovala s někým jiným.

Zarazila jí rána a najednou strašná bolest. Otočila se a zjistila, že na ní zaútočil velký černý kocour. Byl tak dvojnásobný jak ona a jeho zelené oči hrdě svítily tmou. Proti němu nemohla mít šanci. I přesto, že to moc dobře věděla, se vrhla na kocoura nazpátek. Ten sice útok nečekal, ale přesto se jí vyhnul. Teď zaútočil on. Přesličce se povedlo se častečně vyhnout, ale kocourova rána byla až moc přesná. Cítila, jak jí projíždí ocáskem bolest tam a zpátky. A najednou, jako by necítila nic. Jen vzdálené mňoukání.

Blesk seděl v keři a lízal si zranění na pravé tlapičce. V boji párkrát zahlédl své sourozence, ale jen na chvíli, když se mohli mezi ostatními kočkami. Pak ale spatřil Přesličku. Ta z plných sil bojovala s obrovský temně černým kocourem. ,,Proč neuteče?"řekl si sám pro sebe. V tom se ale Přeslička sesunula k zemi. Strach nestrach, Blesk letěl přes mýtinku jako namydlený blesk. Vyhnul se sekajícím drápkům útočníku. Snažil se sestru probrat. Omdlela? Možná, ale co věděl, nebyla mrtvá protože jemně oddychovala. Blesk se jí pokusil odtáhnout k nejbližšímu keři a tam se jí snažil oživit.

Křup! Blesk sebou trhla a zavalila ho příšerná vlna strachu. Někdo za ním stojí. Opatrně se otočil a tam spatřil Sněhotlapku.
,,Co se stalo?" začala rychle. ,,Sám nevím. Viděl jsem jen jak se sesunula k zemi!"

Sněhotlapka si prohlédla Přesliččina zranění. ,,Počkej chvíli, za moment tu jsem" mňoukla a zmizela v keři. Běžela dlouho a poměrně i vytrvale. Jen jednou se musela zastavit, aby nabrala dech. Když konečně doběhla na onu louku, kde je kdysi máma si hrát. ,,Jitrocel, hledám jitrocel" řekla si v duchu. Věděla jak jitrocel vypadá, jednou jí ho Slza dávala na ránu, když se ošklivě pořezala. Ale teď nemohla jitrocel najít.

Sněhotlapka konečně v trávě zahlédla známé zelené lístky. Drápky jich nasbírala, jen co jich unesla a pádila obrovskou rychlostí zpátky za Přesličkou, zpátky do tábora Mlžných.

Prodotlápek bojoval po boku své matky. Po chvíli mu došlo, že vlastně jen máchá drápky, a tak se znovu začal soustředit na boj. Pod okem měl malý škrábanec, ale jinak byl bez zranění. To byla spíše zásluha jeho matky, která svého kocourka chránila za každou cenu.

Šerotlapka Sekala drápky ze strany na stranu a Prodotlápek jen viděl, jak se útočníci vzdalují co nejdále od ní.

Proudotlápek si všiml, že se k matce při bojí přidala i Půděnka. Chtěl se jí zeptat, jestli nemá nějaké zranění, ale než to stihl udělat, jeho sestra mu už zmizela z očí. Nečekal ani chvilku a vydal se za ní.

Když Půděnka zjistila, kde je Proudotlápek, vydala se hledat ostatní. Koutkem oka zahlédla Ohňodrápka, jak pomohl Douglasce přemoci útočníka. Rozběhla se k němu. ,,Nevíš kde jsou ostatní?" zeptala se rychle, ale vtom vedle ní zabrzdil Proudotlápek. ,,Dobrý, tak teď jsme tři!" okomentoval Ohňodrápek a vykročil směrem ke keřům. Hbitě se vyhnul zrzavému útočníkovi a zmizel v hustém keříku. Půděnka a Proudotlápek se na sebe podívali a rozběhli se za ním.

Když se Sněhotlapka řítila zpátky, sotva popadala dech. Pak už ale poznávala známý pach a věděla, že je blízko. Když přibíhala do tábora, stačila si ještě všimnout, že mlžní vyhrávají. Radostí poskočila, ale rychle si vzpoměla na Přesličku.

Když dorazila na místo, kde předtím raněnou sestru zanechala, dívalo se na ní všech pět párů očí jejích sourozenců. ,,To je dobře že jsi už tady" oddechla si Půděnka.

Sněhotlapka začala rozprostírat jitrocel na Přesliččina zranění. Teď už nezbývá nic jiného, než jí probrat. Oddechla si. ,,Něco mě napadlo" prohodil Prodotlápek. Něž by kotě stihlo mňouknout byl zpátky a v drápkách držel důvěrně známé kuličky. ,,Fůj, skunčí bobky!" postěžovala si Půděnka.

Kocourek pokrčil rameny a dal bobky před Přesliččin čumáček. Ta jako kdyby zázrakem ožila. Prudce se zvedla, ale neudržela se na nohou, tak znovu usedla. Hlavní teď bylo, že konečně byla vzhůru. ,,Já tu s ní zůstanu" nabídla se Půděnka. Sněhotlapka se na ní usmála a vyrazila pomocí klanu. Zbytek učedníků se tadé probral a šli pomáhat odrazit nepřátele. Jen dvě kočky zůstali v keři.

Až když poslední kočka cizího klanu zmizela za obzorem, roznesla se táborem lepší nálada. Klan naštěstí neměl ani jedinou ztrátu, ale zranění bylo víc než dost. Když bylo o všechny kočky postaráno, vystoupila Mlžná hvězda před dub a svolala svůj věrný klan.

,,Dnes došlo na shromáždění k potyčce a skončilo tak, že se na nás Slunečný klan rozhodl zaútočit. Obavám se, že se sluneční tak lehce nevzdají, a proto vyšlu hned teď hlídku na hranice." promluvila. Vybrala z davu Prachotlapku a Dýmáka. ,,Půjdeš i ty Ohňodrápku!" pronesla. Kocourek se s údivem podíval na hvězdu. ,,V boji si, i přesto že jsi neabsolvoval ani jeden výcvik, prokázal bojové nadání. Proto půjdeš s těmito válečníky. A Dýmák ti dá tvojí první lekci." vysvětlila a s očekáváním pohlédla na Dýmáka. Ten jí pohled oplatil. ,,Z Ohňodrápka bude dobrý válečník" řekla si sama pro sebe a rozloučila se s kočkami.

Dýmák, Ohňodrápek a Prachotlapka vyrazily z tábora. A Ohňodrápek ucítil, že mu Mlžná Hvězda věří.