Nesnáším tě

13. Legrace

Protáhla jsem se dírou a utíkala dál po louce. Tráva byla měkká, takže nevadilo, že jsem si nestihla vzít boty.

Po chvíli jsem zastavila a zjistila, že jsem se ho zbavila.

„A mám tě!“ vykřikl najednou Mirďa a zezadu mě chytil kolem pasu. Mým tělem najednou projelo podivné teplo, což se mi nikdy ještě nestalo. A leknutím to asi nebylo.

Jak se sem dostal? Snažila jsem se vykroutit a on mě udržet, takže jsme si navzájem podkoply nohy.

„Ááá!“ vykřikla jsem, když jsme oba spadli na zem.

Chvíli na mě Mirďa koukal vražedným pohledem, ale nakonec se šíleně rozesmál. Vůbec jsem ho nechápala, ale on se smál dál.

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala jsem se.

„Ne, proč? Měl bych?“ zeptal se udiveně.

„Vystřelila jsem si z tebe,“ řekla jsem tišeji.

„No, právě! Proto se směji a také gratuluji! Jsi první holka, a doufám, že poslední, která si ze mě, kdy vystřelila!“ řekl a já na něj udiveně vykulila oči.

„Ne, to nemůže být pravda,“ namítla jsem.

„Vážně! Přísahám na všechno, co je mi svaté,“ řekl.

„Jak si se vlastně dostal ze zahrady?“ zeptala jsem se.

„Je to tajemství a nikomu to neříkej. S tátou by to mohlo seknout. Ale jednoduše jsem se naučil přeskakovat plot jako ve filmech,“ přiznal se tajemně. Škoda, že jsem to neviděla.

„Ty jsi blázen,“ podotkla jsem a podívala jsem se mu hluboko do očí.

I jeho oči se na mě smály a objevily se v nich i malé jiskřičky.

„To se o mě říká,“ řekl a já se rozesmála.

„Už ti někdo říkal, že se nádherně směješ? Opravdu, takhle šíleně jsem nikoho smát neviděl,“ řekl a já zavrtěla hlavou. Nevím, jestli to mám brát jako lichotku nebo urážku. U něho nikdy nevíš.

„Sluší ti to víc, když se směješ, než když mi nadáváš,“ podotkl a oba jsme se rozesmáli.

Právě mi k nohou skládá komplimenty? Mirďa?

Než jsem se ho stihla zeptat, jestli to myslí vážně, zavolala na nás paní Fišerová: „Je OBĚD!“

Mirďa ihned vyskočil. Když jsem na něj překvapeně zírala, on jen dodal: „No, co? Mám hlad.“

Musela jsem se usmát.

„Ještě si sedni a podej mi ruku,“ řekla jsem. On si sedl, ale koukla na mě, co chci s tou jeho rukou dělat.

„Chtěl si ji převázat ne?“ řekla jsem a on to ihned pochopil.

Když už jsem dovazovala poslední kousek, tak Mirďa promluvil: „Asi bych ti měl něco dát, co?“

Nechápavě jsem se na něho podívala.

„Za to, co pro mě děláš,“ vysvětlil stydlivě. Nikdy bych nečekala, že uvidím pana Dokonalého, když je rozpačitý a nervózní.

Usmála jsem se, ale nic jsem neřekla.

„Co chtějí holky? Kytku? Nebo vyznání lásky?“ zeptal se a já se znovu rozesmála. Divila jsem se, že o holkách pořádně nic nevěděl. Je dost pohledný na to, aby se o něho holky praly.

„Mohlo by se mi to hodit i pro mou budoucí holku. Aspoň budu vědět co ji dát,“ vysvětlil s mě se zamlouvalo, že se mi otevřel.

„Tak je toho spoustu, co holku potěší. Takovým těm nafrněným holkám stačí šaty nebo peníze, aby si je v nejlepším mohly vybrat sami. Pak jsou tu holky s pravým srdcem, kterým stačí jen „děkuji“ a když by si ji opravdu miloval, tak i to tvé „vyznání lásky“. A kytičkou potěšíš každou,“ vysvětlila jsem.

Dokončila jsem své dílo a usmála jsem se nad nim. Nad obvázanou rukou ne nad Mirďou, aby nedošlo k omylu.

„Děkuji,“ zašeptal a věnoval mi úsměv.

Lehce jsem sebou cukla. Podle mého výkladu si myslí, že patřím mezi holky s pravým srdcem? Opravdu potom všem, co jsme si navzájem udělali?

Nahnul se ke mně ještě blíž, že byl jeho obličej až u mě. Co hodlá dělat? Proč je tak blízko? Nehodlá mě líbat, že ne? Já jsem žádného kluka nepolíbila! Tedy jen jednoho, ale to byla jen rychlá pusa a byla jsem malá. A už vůbec nevím, kdo to byl za kluka. Nebyl to malý Mirďa, že ne? Já nevím!

Mirďa ke mně natáhl ruku, lehce a krátce mi přejel s ní po obličeji a zastrčil mi bílou kopretinu do vlasů.

Pak už mě jen hypnotizoval očima. Možna mě jen škádlil a taky možná ne.

Ucítila jsem, že se mi po těle rozlévá teplo. Co je to za pocit?

Lehce mi zabručeli hodinky, které upozorňovaly na zvýšený tep.

Nespustila jsem z něho oči jako on ze mě.

„Děcka, pojďte jíst!“ zavolala znova paní Fišerová a náš oční kontakt se přerušil.

„Jdeme jíst?“ zeptal se a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy.

Usmála jsem se na něho.

Co se to se mnou děje?