Nesnáším tě

20. Dlouhá noc

Ležela jsem na pohovce a koukala ve tmě na strop. Byla jsem sice unavená, ale myšlenky mi nedaly spát.

Mirďovi už bylo dobře, a tak si šel lehnout do své postele.

Nevím, jak se k němu mám chovat. Jestli ho mám nenávidět anebo mít ráda.

Proč je to tak těžké?

Zachumlala jsem se víc pod deku a za chvíli jsem usnula.

„Eliško,“ vzbudil mě tichý, ale zranitelný hlas.

Vylítla jsem bleskurychle na nohy. Tohle totiž nebyl sen.

U pohovky stál Mirďa, který byl bledější než ráno. Spíš i trochu zelený.

„Mirďo, tobě je ještě hůř,“ řekla jsem a rychle jsem došla k němu. Mirďa jen přikývl.

Než jsem ho stačila odvést zpět do postele, udělalo se mu ještě víc zle, že i zvracel.

„V klidu se posaď,“ řekla jsem a pomohla jsem mu k posteli.

„Hned jsem tu,“ řekla jsem a rozeběhla jsem se pro misku nebo kbelík.

Myslela jsem, že mě klepne.

Vrátila jsem se zpět nahoru a Mirďu uložila.

Otevřela jsem okno, aby do pokoje proudil čerstvý vzduch. Stála jsem u okna a sledovala ho. Nakonec jsem se musela posadit. Byla jsem si vědoma toho, že až se probudím budu celá zlámaná, ale trhalo mi srdce, kdybych ho tu teď nechala.

Uběhla asi hodina a já jsem vší silou snažila potlačit zavírání očí a zívání.

„Eliško, jdi si lehnout,“ zašeptal z ničeho nic Mirďa. Ležel na boku a sledoval mě.

„Proč nespíš?“ zeptala jsem se a přisedla si blíž k posteli.

„Měla by si jít spát,“ zopakoval a byl neobytný.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, protože mi nehodlal odpovídat na otázky.

Opatrně se posadil a rukama se zapřel o zábranu postele.

„Je ti zase zle,“ rozpoznala jsem a sedla jsem si na podlahu naproti němu.

„Se mnou si, ale ty letní prázdniny užíváš, co?“ řekl a lehce se pousmál. Byla sice tma, ale měsíc svítil do pokoje.

„Pomalu si zvykám,“ zašeptala jsem.

Pevně zavřel oči, aby potlačil bolest.

Trhalo mi srdce koukat na něho, jak je mu špatně.

„Dojdu ti pro studený obklad a udělá se ti lépe,“ řekla jsem a když jsem se chtěla rozeběhnout něco mě pevně chytlo.

Mirďova ruka svírala tak pevně moje zápěstí až to bolelo.

„Prosím, teď nikam nechoď. Zůstaň tu se mnou,“ zašeptal.

Po krátkém zaváhání jsem se vrátila na své místo. Bylo vidět, že tu teď potřebuje oporu.

Mirďa se trochu třásl a zrychleně dýchal.

„Co tě bolí?“ zeptala jsem se.

„Bolí a točí se mi hlava, bolí mě břicho a je mi na zvracení,“ přiznal se po chvilce. Začal mi znovu věřit. Aspoň nad tím jsem se pousmála.

„V klidu dýchej. Vše bude dobré. Jsem tu s tebou,“ řekla jsem.

Po chvilce se uklidil a konečně pustil moji ruku.

„Já…...choval jsem se k tobě hnusně. Křičel jsem na tebe, rozčiloval se a ty, Eliško, ty přesto všechno tady pro mě si,“ řekl a koukal do země.

Nevěděla jsem co říct. Řekl mi, co má na srdci, a to chtělo opravdu dost odvahy.

„Omlouvám se,“ řekl a konečně se mi podíval do očí.

„Já se ti taky musím omluvit. Nemám se ti montovat do života a dělat za tebe rozhodnutí, které mi přijdou správné. Máš svoji hlavu a někdy i rozum,“ řekla jsem a on se slabě zasmál.

„Ty nepotřebuješ někoho, kdo by si tě naprogramoval jak robota a říkal ti to smíš a co ne. Jen, aby sis s ním mohl užívat slávu a oblíbenost. Nikdo není dokonalý. Ani on, ani já a ani ty. Ale pro mě si dokonalý,“ řekla jsem a jemně jsem mu přejela palcem po tváři.

Udivovalo mě, co dělám, ale bylo mi jasné, že dělám správně.

Chytil mě něžně za ruku a zatáhl mě k němu. Posadila jsem se nuceně na postel vedle něho.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se po chvilce, co jsme tam společně seděli.

„Pořád stejně, ale když si poblíž je mi mnohem líp,“ řekl a věnoval mi úsměv.

„Měl by ses zkusit aspoň trochu vyspat,“ řekla jsem a snažila jsem, aby mi nezrudly tváře z jeho lichotek.

Mirďa jen kývl.

„Dobrou noc, Eliško,“ zašeptal.

„Dobrou noc, Mirďo.“