Nesnáším tě

21. Nuda doma

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že jsem ještě stále v Mirďovo pokojíku. Asi jsem tu usnula.

Měla jsem přes sebe přehozenou tenkou Mirďovo deku.

Poslední, co si pamatuji je, že Mirďa ještě několikrát zvracel.

Mé chytré hodinky osvítili můj obličej. To už je deset hodin ráno!

Ležela jsem na boku a otočila jsem se, abych se protáhla.

Na chvíli jsem ještě zavřela oči. Musela jsem usnout až někdy k ránu.

Když jsem je otevřela zjistila jsem, že Mirďa leží vedle mě. A jeho obličej je až nebezpečně blízko mému jako jeho rty.

Nemohla jsem ani vstát, protože mě Mirďa držel u sebe.

Unaveně jsem si položila hlavu na polštář a pozorovala ho.

Sám pro sebe se sladce usmíval. Asi se mu něco hezkého zdálo. Zřejmě už mu bylo lépe, protože i líp vypadal. Znovu a znovu mě přesvědčoval, že je opravdu pohledný kluk.

Jeho světle hnědé vlasy měl lehce rozcuchané a obličej měl zabořený v polštáři.

Eliško, ty na něho zase myslíš? Eliško?!?!

Najednou jako kdyby vycítil, že ho sleduji, tak otevřel oči.

Nečekaně jsem sebou škubla a na tváři se mi rozlila červená barva.

„Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se rozespale a rozčepýřil si ještě víc své vlasy.

„Jen spi dál. Zasloužíš si to po té probdělé noci,“ řekla jsem. Lehce jsem se usmála a pohladila ho po ruce, kterou mě držel.

„Takže ses moc nevyspala,“ uznal a na chvíli zavřel ještě oči.

„Vypadá to, že už je ti lépe,“ zamluvila jsem to.

Nevyspala jsem se skoro vůbec dvě noci po sobě, ale já to nějak doženu.

„Usnula si až před chvilkou. Nejdřív jsem tě jen pozoroval, jak si sladce spala a pak jsem si taky zdřímnul,“ řekl, ale nebyla jsem si jistá, jestli si ze mě utahuje, ale mluvil upřímně.

„Jdu připravit něco k jídlu. Ty můžeš ještě ležet, ale musíš mě nejdřív pustit,“ řekla jsem.

Hned otevřel oči a zjistil, že mě druhou rukou stále drží.

Vylítl do sedu a pustil mě. Aby zamaskoval trapnost situace, promnul si unaveně obličej.

„Je to strašně trapný…promiň, já jen-,“ zasekl se.

„Mirďo,“ oslovila jsem ho a posadila jsem se naproti němu. Donutil se mi podívat do očí.

„Není, to trapný, ale…,“zastavila jsem se, abych našla to správné slovo.

„Sladký,“ zašeptala jsem a vlepila mu stejně sladkou pusu na čelo.

Udělala jsem si výbornou snídani, kterou jsem rychle snědla, aby to Mirďu nemrzelo.

Přišla jsem do obývacího pokoje, kde ležel Mirďa na pohovce s plnou miskou piškotů, protože piškoty jsou dobré na dietu.

„Ty jsi nic nesnědl!“ vyčetla jsem mu.

„Měl jsem dva!“ namítl a já si k němu přisedla.

„Co takhle si zahrát takovou hru? Budeme vyhazovat do vzduchu piškoty a když ho chytíš, tak já sním tři. Tak to bude i naopak,“ navrhla jsem.

„Ne, v žádném případě!“ vykřikl.

Za chvíli jsem se smáli jak šílení, piškoty lítali do vzduchu a na konci už byla mísa prázdná.

„Eliško, ty jsi tak-,“ hledal to správné slovo.

„Úžasná, bláznivá, šílená, nádherná, krásná, milá, hádavá, tvrdohlavá…,“ jmenovala jsem další své vlastnosti.

Začal se smát, a tak šíleně. Zamilovala jsem si jeho smích a nejen to.

„Co si pustíme za film?“ zeptala jsem se. „Můj soused zabiják?“ navrhl.

„Žádný krvelačný filmy!“ namítla jsem.

„Ale to-,“ zastavila jsem ho.

„Osobní strážce?“ navrhla jsem.

„Žádné romantické slaďárny,“ odmítal.

Takhle jsme se hádali ještě chvíli, než jsme si pustili pohádku. Pohledala jsem skříně a našla jsem hru Monopoly.

„Zahrajeme si?“ nabídla jsem.

„Já myslel nějakou hru v mobilu,“ řekl, když spatřil, co držím v ruce. Já jsem pouze pozvedla obočí, jestli to myslí vážně.

Nakonec jsme hráli, smáli si a užívali. Venku pršelo, takže Mirďu ani nemrzelo, že nemůže jít ven.

A bylo to fajn.

Mnohem víc než to.