Every shade of hate

III.

Dopadl jsem na zem na školních záchodech. Takhle jsem si svůj první rok na základce nepředstavoval.
„Co si myslíš že jsi? Sem nepatříš a měl by sis to uvědomit hodně rychle!"
Vím, že mohl vidět ten strach v mých očích. A jen se smál. Bavilo ho to. Měl s sebou další čtyři borce, všichni se smáli. Když poručil, začali do mě kopat. Chránil jsem si hlavu, ale stejně to bylo k ničemu.
„To by stačilo. Ať to není tak vidět. Nechcem problémy, ne? A ty bys měl radši držet hubu a nikomu neříct ani slovo o tom, že se tohle stalo, jinak to bude mít následky. Ale co. Stejně jsi k ničemu, nikoho nezajímáš a nikdo ti nepomůže."
Usmál se a sám do mě kopnul.
„Tak zítra, stejný místo, hm?"
Pak odešli. Chvilku jsem nemohl chytit dech. Kromě modřin mi tekla krev z nosu a ze rtu. Nechtěl jsem problémy, tak jsem krev umyl, dal si mikinu a vrátil se do třídy. Všichni učitelé ho milují a nikdo by do něj nic takového neřekl. Lukáš. Lukáš. To jméno si budu pamatovat už navždy.

Vzbudil jsem se. Nemohl jsem popadnout dech. Už se mi o minulosti s ním i zdá. A to jsem tou dobou ještě nevěděl, že to bude trvat i celou základku a část střední a že se to bude zhoršovat.

Ale furt se cítím blbě za to, co jsem řekl a udělal Katrin. Měl bych to fixnout. Nezasloužila si to. Tak jsem se zvedl a šel k ní do pokoje. Měl bych se omluvit. Zaťukal jsem na dveře.
„Katrin? můžu dál?"
Nic.
„Katrin... no tak..."
Stále nic.
„Katrin?"
Nic. Otevřel jsem dveře. Katrin nikde. Prošel jsem celej dům, nikde nebyla. Volal jsem jí, ale nebere telefon. Volal jsem Jess, ale ona, ani její úžasný bratr netuší, kde je a co s ní je.

Vyeskalovalo to až tak, že jsem zavolal policii. Vyhlásilo se po ní pátrání. Já, Jess a (bohužel) i Lukáš jsme ji byli hledat společně s policií. Větší strach jsem o ni snad nikdy neměl, kor když nikomu nebrala telefon ani neodepisovala. Prošel jsem snad celý město. Hlavou mi létalo milion scénářů, co se jí mohlo stát.

Procházel jsem poslední část města, kde jsem ještě nebyl. Najednou jsem pod mostem uviděl ležet bezvládnou ruku.
„Katrin?"
Rozběhl jsem se k bezvládnému tělu.
„Proboha Katrin..."
Stále dýchala, ale byla v bezvědomí. Vzal jsem ji do náruče a vytáhl nahoru a zavolal sanitku.

Vše se odehrálo hrozně rychle a najednou jsem seděl vedle její nemocniční postele a čekal, až se probere. Celou dobu jsem se od ní nepohnul. Držel jsem jí za ruku a neustále se jí omlouval. Tohle bylo poprvé, co jsem na ni vyjel. Nezasloužila si to.

Během pozdějšího večera se probudila. Po několika hodinách, ale přeci jen je v pohodě.
„Katrin... bože, jsi v pohodě... ani netušíš, jakej jsem o tebe měl strach..."
Odhrnul jsem jí pramínek vlasů z obličeje. Nakonec se ale trochu pohnula, abych se jí nedotýkal.
„To určitě."
„Hele... máš plný právo být naštvaná... neměl jsem na tebe tak vyjet... slibuju, že to bylo poprvé a naposledy. Promiň... ale tohle už mi nikdy nedělej."
„Dal jsi mi facku."
„Já vím ale- Omlouvám se. Vím, že jsem neměl. Jen- pochop že jsi moje jediná rodina a to cos řekla-"
„Nemáš být hnusnej na mého přítele a do toho šukat s mou nejlepší kámoškou."
„Katrin..."
Na každou otázku mi odpovídala jen tichem.
„Promiň... pojď. Odvezu tě domů. Aspoň se o tebe budu starat, i když mě ignoruješ a máš na to plný právo."
Nenechala mě se jí ani dotknout, ale aspoň se nechala odvést domů.

Snažil jsem se dělat pro ni první poslední, ale nevypadala, že by mi chtěla v blízké době odpustit. A to, co se stalo jí jen tak říct nemůžu. Aspoň ne teď.

Večer si ode mě vzala aspoň večeři. I když nevypadala, že by chtěla. Takhle jsme fungovali asi tři dny. Do školy nešla, protože od doktora dostala nařízeno odpočívat. Pokud to nebylo akutní, tak mě ignorovala a držela si distanc. Upřímně mi to neskutečně rvalo srdce a i přes veškerou snahu se nic moc neměnilo.

Nakonec mě to trknulo. Celé ty roky chce pořád nějakého mazlíčka, ale nikdy na to nebyl zrovna čas. Možná to by mohla být cesta k jejímu odpuštění.

Došel jsem k jejímu pokoji s přepravkou v ruce. Chvilku jsem zůstal stát ve dveřích a jen ji pozoroval, jak kouká na nějaký video. Zaklepal jsem lehce na dveře aby si mě všimla.
„Můžu dál?"
Lehce přikývla.
„Chápu, že seš furt naštvaná... a asi máš na to i právo... jen mi trhá srdce, když mě ignoruješ... máš plný právo mě ignorovat a už nikdy se mnou nepromluvit, ale chtěl bych se ti ještě jednou omluvit a... něco jsem ti donesl."
Podívala se na mě trochu zmateně.
„Co jsi mi donesl?"
Přišel jsem k ní a sedl si na postel naproti ní. Podal jsem jí přepravku s malým králíčkem. Je celý bílý, sem tam nějaký hnědý flíček. Vždycky se rozplývals nad králíky, tak snad to ocení.
„Asi to není moc, ale myslel jsem, že tě potěší-"
„Je krásná. Děkuju."
„Dole jsou ještě věci pro ní, takže ti je sem pak donesu, ať ji můžeš mít u sebe."
„Pro ní? Takže králičice?"
„Mhm. A jméno je samozřejmě na tobě."
Chvilku ji obdivovala a hladila, mezitím, co přemýšlela nad jménem. Já mezitím donesl do jejího pokoje klec a všechny věci pro ni, aby pro ni měla nějaký domeček.
„Bude to Daisy."
„Tak Daisy už má kde bydlet."
Daisy dala do jejího domečku, ať si zvykne. Hned na to mě po několika dnech prakticky beze slova mě objala.
„Děkuju."
Já ji objal nazpět. Byl to kurva dobrej pocit vědět, že mám svou malou skvělou sestřičku zpátky.
„Seš to jediný co mám a nechci o tebe přijít. Tohle už mi znovu nedělej, prosím..."
„Slibuju, že už nebudu utíkat z domu. A... asi bych se měla taky omluvit za to, co jsem ti řekla... vždycky ses o mě staral i když jsi nemusel... jen nechápu, proč jsi na Lukáše tak hnusnej. A proč Jess?"
„Jestli ti vadí to, co mám s Jess, klidně to skončím a co se týče Lukáše... věř mi, že mám svoje důvody a ačkoliv to bude znít hnusně, tak s tebou je fakt probírat nebudu a neměla bys to řešit, dobře? Hlavní je, že jsi v pohodě."
„Mhm... dobře. Jen kdyby cokoliv, tak jsem tady, dobře?"
Jen jsem se usmál a lehce přikývnul na souhlas.
„Dobrou noc, Katrin."
„Dobrou."

Dnes toho bylo hodně a spánek fakt potřebuju. Ačkoliv nevím, kolik ho reálně budu mít, když se mi zase vrátili noční můry.

„Prý sis byl stěžovat. Myslel jsem, že jsem tě varoval dostatečně. Ale ty jsi neposlechl. Myslím, že je načase ti ukázat, kdo má tady tu moc. Chyťte ho."
Drželi mě tři naši spolužáci. O mezitím vytáhl nůž a zapalovač. Vyhrnuli mi rukáv. Nahřál nůž a pak-

Probudil jsem se. Hodiny na mém nočním stolku ukazovali jednu ráno. I po těch letech pořád na levé ruce cítím tu palčivou bolest. A pořád tam jizvy. Sice už míň výrazné a dost z nich zakrývají tetování, nebo skoro zmizeli díky nějaké mé snaze starat se o ně, aby nebyli výrazné, ale pořád tam jsou. Nikdy se jich nezbavím a nějak mi stále den co den připomínají další a další důvody, proč ho nenávidět.