Every shade of hate

IV.

„Myslíš, že bychom si mohli udělat tenhle víkend přespávačku? Že bych pozvala Jess a Lukáše."
Katrin se zeptala poměrně klidně. Vůbec jí netrápí můj vztah k jejímu příteli. Ale nechci, abych si to u ní zas zhoršil.
„Pokud chceš, tak s tím nemám problém."
„Vážně? Čekala jsem, že s tím budeš mít větší problém..."
„Ale pochybuji, že mám na výběr."
„Tak děkuju. Hned jim napíšu."

Odběhla nadšeně k sobě do svého pokoje napsat Jess ať si vezmou věci a dojdou. Já mezitím budu muset vymyslet, jak přežiju celej víkend v jednom domě s ním.

Asi po hodině jsem uslyšel domovní zvonek. Katrin hned běžela dolů otevřít, ale já zůstal u sebe v pokoji. Nechci ho tady, kor když mi bude dělat do ségry. Možná si zase zabavím Jess a kouknu na něco jen s ní, když Katrin bude s tím idiotem.

Nakonec jsem se odhodlal dojít dolů. První koho jsem uviděl byla Jess v chodbě.
„Akorát jsem šla pro tebe."
Má krásnej úsměv.
„Promiň. Už jdu za vámi."
Úsměv jsem jí opětoval a chytil jsem ji jednou rukou kolem ramen.
„Kde vůbec jsou?"
„V obýváku."
Vydal jsem se i s ní směrem k obýváku. Ale už od dveří jsem viděl jak na ni sahá a ona na něj kouká jak kdyby ho chtěla sníst. Jestli mu nemám během tohohle víkendu nic udělat, tak by bylo lepší s nimi trávit minimum času. Jess jsem za ruku odtáhl pryč.
„Pojď. Půjdem udělat nějaký jídlo."

Vytáhl jsem něco z ledničky a začali jsme chystat večeři. Vibovali jsme na písničky, kecali a sama se svěřila s tím, že jí jejich vztah docela vadí. Vzhledem k tomu, co teď máme ale mi dva, je to od nás obou trochu pokrytecký.

Otevřeli jsme si červený víno. Ani jednomu z nás se za nimi nechtělo. Když má připito, tak flirtuje víc než obvykle. Ale tentokrát jsem neplánoval ji využít. Má docela dobrou výdrž, ale sám jsem ji krotil, aby toho hned na začátek večera nevypila tolik.

Minule byla ona ta, co udělala první krok. Tentokrát jsem ten krok chtěl udělat já. Dal jsem jí pramínek vlasů, který měla v obličeji za ucho a chytil jsem ji za týl hlavy. Byli jsme jen pár centimetrů od sebe a-

„Chcete s něčím pomoct?"
Samozřejmě, že přišel teď. Pustil jsem Jess a otočil se na něj. Zase se usmíval jak idiot. Jess mezitím raději odešla. Nedivím se, že si připadala trapně.
„Voní to skvěle."
Takže teď komentuje jídlo, jako kdyby se nic nestalo. Super.
„Otoč se a vypadni."
„Cože?"
„Myslím, že jsi slyšel moc dobře."
„Proč seš na mě věčně tak hnusnej? Nic jsem ti neudělal."
Nemohl jsem nic jiného, než se ironicky smát.
„To myslíš vážně?"
„Proč bych neměl? Přijel jsem zpátky a od tý doby seš na mě bezdůvodně toxickej."
„Bezdůvodně?"
Už mi pomalu praskaly nervy. Sundal jsem si mikinu. Zvedl jsem ruku, na které byli krásně vidět všechny ty jizvy, co mi v dětství způsobil.
„Takže bezdůvodně, jo? Nic jsi neudělal."
Bylo vidět, že ho to docela zarazilo. Pravděpodobně si mě vůbec nespojil.
„Dane..."
„Ne. Mlč. Nechci slyšet ani slovo."
„Byl jsem dítě."
„A já snad ne?"
Přišel jsem k němu. Vypadal docela vyděšeně. Ale zrovna on si to zaslouží.
„Udělal jsi mi z dětství peklo a můžu ti garantovat, že já teď udělám peklo z tvého života. Proto být tebou bych se raději držel dál a nehrál si na to, jaký hrozný besties jsme."
Hned potom jsem se otočil a byl na odchodu. On si ale nedal pokoj.
„Asi sis to tehdy zasloužil."

Zastavil jsem se. Chvilku jsem přemýšlel, zda jsem opravdu slyšel dobře.
„Co jsi to řekl?"
Otočil jsem se na něj.
„Slyšel jsi. Asi sis to tehdy zasloužil. Nepatřil jsi mezi nás."
Než jsem stihl pořádně promyslet své činy, moje ruka už vyletěla a já mu jednu vrazil. Jediné co bylo slyšet bylo zvláštní cvaknutí. Pak už jen seděl na zemi, opřenej o ledničku a držel si nos. Zlomil jsem mu ho.
„Zkus se zeptat Katrin. Třeba ti to ošetří."

Hned potom jsem odešel k sobě. Fakt jsem teď neměl náladu na to řešit jeho nebo naštvanou Katrin. Byla u mých dveří a chtěla si promluvit. Já si ale pustil hudbu a dělal, že nic neslyším. 

Asi po půl hodině došla Jess. Lehce zaklepala na dveře a ohlásila se.  Chvilku jsem přemýšlel, jestli ji mám pustit k sobě. Nakonec jsem svolil s dveře jí odemkl.
„Dane... proč jsi to udělal? Proč jsi mu zlomil nos?"
„Vážně jsi přišla jen kvůli tomuhle?"
„Promiň... ne... jen mě zajímá, co se děje... vždycky jsem tě znala jako milýho kluka, co se o všechny vždy staral... nesedí mi k tobě, že bys na něj byl z ničeho nic jen tak hnusnej a mlátil bys ho, když ses nikdy do rvaček nezapojoval... takže?"
„Jess... tohle je téma, kterýmu bych se radši vyhnul. Věř mi, že jsem to nechtěl a neměl jsem to v plánu. Jen... moje nervy už to nezvládly. Promiň. Prostě už s ním nechci mít nic společného."
„...Katrin vzala Lukáše na pohotovost..."

Sedl jsem si na postel. Měl jsem důvod a ať mu udělám cokoliv, to co udělal on to nevynahradí. I přes to se cítím docela blbě kvůli tomu, že jsem mu ublížil. Ale možná je to jen kvůli Katrin. Bude naštvaná a to hodně.

Jess si sedla vedle mě.
„Pokud si budeš chtít promluvit... jsem tady, dobře?"
„Děkuju."
Hned potom odešla se slovy, že mě raději nechá samotného.  Netuším, co se mnou poslední dobou je. Od té doby, co se vrátil jsem skoro na všechny hnusnej a pořád se nemůžu zbavit těch nočních můr.

Utíkal jsem. Lesem. Snažil jsem se nezastavovat. Vím, že je za mnou. Když zastavím, ublíží mi. A nikdo by to neviděl.

Najednou jsem zakopl. Uprostřed lesa. Uprostřed ničeho. Bolel mě kotník z špatného pádu. Nic hrozného s ním nebylo, ale dál jsem běžet nemohl.

Slyšel jsem praskání dřeva. Je blízko a já nemám kam uniknout. Neměl jsem na ten školní výlet jezdit.

Najednou jsem viděl siluetu. Blížil se. Doufal jsem, že je to někdo jiný, ale najednou mi přistála rána.

Chránil jsem si hlavu, snažil jsem se bránit. Ale marně. Kopal do mě. Brzy mě začal bolet hrudník a začal jsem vykašlávat krev. To ho trochu vyděsilo a utekl.

Nebýt spolužačky, která sešla z cesty, našla mě a zavolala učitelku, asi bych tam dřív nebo později raději dobrovolně umřel.

Pak byla nekonečná tma. Jen pach nemocniční sterility. Zlomené žebro a otřes mozku. Učitelce nakecal že jsem prý jen spadl. A to by nebyla ona, kdyby mu to nevěřila.