V jeho očích

II.

Artur

Chlapec s velkými obroučky seděl na trávě pod mohutnými stromy. Se zavřenýma očima jemně přejížděl prsty po strunách kytary. Do ladných zvuků se z pozadí mísilo šumění potůčku.

Někde v dálce se ozýval městský život. Artur otevřel oči a s pohledem upřeným na noční oblohu se uzavřel do svých myšlenek.

Často přemýšlel nad životy ostatních lidí. Co dělají a čím si právě procházejí.

Když vám dojde, že každičký člověk na této planetě má vlastní problémy, najednou si připadáte tak malincí.

★

Chodíval na tohle místo často, sedával pod stromy a hrál na kytaru smyšlené písničky. Ukrýval se tu před vlastními problémy, před vlastními povinnostmi.

Už dlouho plánoval, že si za všechny našetřené peníze pořídí letenky a odstěhuje se na venkov. Věděl ale, že by tím zranil svou mámu, a to nechtěl.

Arturova máma život ve městě milovala. Milovala to vzrušení a možnosti, které se tu člověku naskytnou.

Malovala obrazy, takže většinu času trávila zavřená ve svém studiu na půdě. Hodně z toho, co vytvořila, se ocitlo v místním muzeu umění. Artur na ni byl velmi pyšný, věděl, že do své práce dává srdce.

Vždycky měla všechny tuby s barvou a štětce rozházené po podlaze. Pokaždé, když se Artur na její práci přišel podívat, uklouzl na rozlitých barvách a spolu se tomu ještě dlouho smáli.

★

Z myšlenek chlapce probudily dopadající kapky na hladinu vody. Rozhlédl se po okolí, vstal a oprášil si kalhoty. Kytaru si přehodil přes rameno, na hlavu si nasadil kapuci a ukazováčkem si posunul brýle ke kořenu nosu.

Procházel městem, lampy osvětlovaly auta zaparkovaná po stranách ulic. Partička mladých lidí se na druhé straně hlasitě smála a křičela. V rukách drželi flašky a kouřili cigarety.

Artur byl sám. Vždycky byl sám. Nikdy neměl skupinku kamarádů, se kterou by se v noci vydal na párty nebo třeba jen do kina. Ostatně ani nevěděl, jaké to je. Nevěděl, jestli něco postrádá, nebo ne.

Odvrátil pohled a o dva bloky dál zahnul k šedému bungalovu s vysokým živým plotem.

★

„Arture?“ ozvala se ze tmy Arturova máma.

„Ano?“

„Promyslel sis to?“

„Já nevím,“ sklesle se ozvalo zpátky.

V kuchyni se rozsvítilo světlo nad linkou. Arturova máma stála v pyžamu a tvářila se ustaraně.

„Víš, že tu jsem pro tebe, že?“ řekla něžně.

Artur se šouravými kroky rozešel přímo do její rozevřené náruče.

Jeho máma moc dobře věděla, že když jí řekne, že jde ven s kamarády, znamená to, že si jde do lesa zahrát na kytaru a vrátí se pravděpodobně pozdě v noci. Chtěla, aby si Artur našel brigádu na léto, aby si našel kamarády, aby nebyl sám.