Sbírka Pohádek na Dobrou noc

1. ''Dentální hygiena''

"Opět koukáš na ten zatracený seriál?" Protočila Mia oči při pohledu na televizi. Na obrazovce se zjevil hrůzostrašný výjev rozsekaného člověka. Nereagoval. "Petere." pronesla znovu a tiše našlapovala směrem ke gauči, kde se měl nacházet její bratr. "Aaa!" najednou se ozval pronikavý křik jedince bojujícího o život. Mii to trochu znervóznělo. Ačkoliv byla zvyklá na denní nálož stresu, zejména díky Peterovi preferencím, pořád z této scény neměla dobrý pocit. 

Malými kroky se blížila blíž a blíž k pohovce. Po stěnách hrály hru nejrůznější stíny větví, zmítající se v síle větru. Osoba, která se měla dívat na televizi byla zachumlaná hluboko v dece. Nervózita dále stoupala. "Pet-" "WHAAAAAA" Zakřičel a vyskočil jak čertík z krabičky. Mia leknutím nadskočila a upadla na zem. Při pádu se bouchla rukou o stůl a zaklela. "Ty jsi vážně debil!" "Co je? Však nemáš ráda žertíky?" Pravda. Mia je velice ráda opětovávala, ale nerada se nechávala nachytat. "Nemáš to zlomený?" zeptal se vzápětí Peter a starostlivě jí pomohl zvednout. "Co je to tu zase za povyk!" do místnosti vtrhla rozčílená Elisabeth, matka sourozenců. "Kolikrát jsem vám říkala, že tyhle skopičiny dělejte jinde!" 

Místností se rozhostilo ticho. Oba sourozenci hleděli do země a Elisabeth zhluboka vydechla. "Ukaž mi tu ruku." pokynula. Na předloktí se jí začala tvořit celkem velká modřina. "Bolí to?" Zeptala se. Mia jen zakroutila hlavou a snažila se potlačit bolest. "Přinesu ti led, zítra s tím pojedeme pro jistotu na rentgen. " prohlásila a vytratila se do kuchyně.

***

Druhý den ráno již Mia seděla na chodbě a četla si knížku 'Pokrok v medicíně', která ležela na malém, bílém stolku vedle ní. Čekárna nebyla bůh ví jak hezká, natož zábavná. Stěny byly holé a dřív bílá barva byla nyní spíše barvou béžovou. Okresní nemocnici město slibovalo už pár let finanční obnos, aby se zrenovovala chirurgie, nicméně se vedení nemocnice stále nedočkalo, a tak toto oddělení stále chřadlo a chřadlo. Sem tam na stropě zablikala zářivka, jedna z mála, která stále svítila. "Mami...?" Mia pohlédla na svou matku s obavami v očích. "Kdyby jste nedělali kraviny, tak tu sedět nemusíme." Odsekla a dívala se dále do svého telefonu. 

Po nekonečných minutách čekání ve vydýchané místnosti se otevřely dveře do ordinace. V nich stála celkem napruželá, stará sestra, téměř vypadajíc, že hledá svou další oběť. Její, do široka roztažený úsměv plných nejbělějších zubů, zdobila rudě žhnoucí rtěnka, jejíž barva byla až nepřirozená. "Pojďte dál, slečno Houwlingová. Už na vás čekáme." sdělila  a otevřela do kořán. Místnost se zdála být daleko temnější než zbytek prostorů. Mia z toho neměla dobrý pocit. "Půjdeš se mnou?" ohlédla se na matku. "Tvoje maminka může počkat venku, jsi velká holka, to zvládneš." zakřehotala a její již tak velký úsměv se ještě zvětšil. Mie naháněl husí kůži. Neměla z toho dobrý pocit, ale nic jiného ji nezbývalo. Musela se dát dohromady a jít dovnitř. Vždyť to nic nebude. Jen obyčejný vyšetření. Už jí přeci bylo 11 let, je velká holka. 'To zvládnu' řekla si a vstoupila do místnosti.

Nakonec to nevypadalo tak zle. Vcelku běžná místnost, čtyři zdi, žádná okna a uprostřed obrovský přístroj. Po straně byla kabinka, kde se schovávala sestra, přičemž se zdálo, že za ušmudlaným oknem se jí úsměv ještě zvětšil. Uprostřed se tyčila staré křeslo, které bylo osvětlováno žlutým světlem ze zářivky. "Tak se posaď." zakřehotala ze svého doupěte a pokynula Mie, aby se konečně rozhoupala. 

Nepříjemný pocit se opět ujmul moci. Ačkoliv jí bylo teprve 11, byla celkem rozumná. Paní učitelka jí vždycky říkala: "Miyo, ty jsi moje nejpozornější studentka. S tebou se dá dát mluvit téměř jako s dospělým človíčkem." usmála se. Občas se přistihla, že na ní smýšlí spíš jako na matku než na pedagoga. S novou dávkou odvahy se posadila do křesla. "Dobrý den." ozval se hrubý, mužský hlas až jí z toho přejel mráz po zádech. Z ničeho nic veškerá světla zhasla a v místnosti se rozhostila černočerná tma, zejména kvůli tomu, že tu nebylo žádné okno. Mia nevěděla, co si teď počít.