„Napadlo mě, že bychom si mohli se Samuelem dodělat základku. Přeci jen nám dva roky chybí." Odpoví potichu Eddie a sklopil pohled. Filliberto se na něj podíval.
„Máš pravdu. Můžeme o tom promluvit se Samuelem. Myslím, že kdybychom našli nějakou školu a zkusili se domluvit na dálkovém studiu, abyste tam nemuseli chodit každý den. Co myslíš?" Zeptá se Filliberto.. Eddie ihned přikývl a dal Fillibertovi pusu na tvář.
„Díky, Díky, Díky." Opakuje Eddie a běží nadšeně za Samuelem. Filliberto se zasměje nad jeho chováním a napije se kávy, kterou měl před sebou. Pak se vydá do svého pokoje, kde si začal zjišťovat informace. Eddie zaklepal u Samuelova pokoje a vešel. Samuel seděl v křesle a přemýšlel. Když vešel, koukl na něj a usmál se.
„Ahoj. Musím s tebou mluvit." Ozvou se oba ve stejnou chvíli a pak se oba zarazí.
„Ty první." Odpoví Samuel a nabídl mu místo na sezení. Eddie se posadil a nadechl se.
„Napadlo mě, že bychom si mohli dodělat základku. Přeci jen nám chybí dva roky a já bych chtěl studovat dál. Tak jestli bys chtěl se mnou." Zeptá se a sleduje bruneta. Ten se usměje a nadšeně kývne.
„Moc rád. Ani mě nenapadlo, že bychom se mohli vrátit. Ale já mám podobnou otázku. Trey říkal, jestli nechci zkusit psychologa. A mám se zeptat i tebe." Odpoví brunet a sleduje ho. Eddie lehce přikývne.
„Jo asi proč ne, můžeme to zkusit. Pomůže nám to." Usměje se a zvedne se. Poté odejde a Samuel si najednou vzpomněl, že několik týdnů nebyl na telefonu. Našel ho v nočním stolku a odemkl ho. Měl spoustu zmeškaných hovorů od babičky, sestry a Damiána. Toho se rozhodl, vytočil jako prvního. Telefon si přiložil k uchu a sedl si na balkon. Damián to po chvíli zvedl.
„Same? No konečně! Co se stalo? Kde jsi byl? Jsi v pořádku? Já myslel, že už se nechceš bavit, když jsi neodpovídal." Ozve se a Samuel se musí usmát.
„Ahoj. Jo jsem to já. Omlouvám se, ale něco se stalo a já nebyl na příjmu. Nechci o tom mluvit. Jen jsem chtěl dát vědět, že jsem v pořádku."
„Tak to je hlavní. A nechceš se vidět? Mám teď chvíli čas."
„Jo moc rád. Za dvacet minut v našem parku?"
„Budu se těšit, ahoj." Damián to típne a Samuela ještě zavolá babičce a sestře. V podstatě to probíhalo pořád stejně. Neříkal detaily a ujistil je, že je v pořádku. Poté se šel převléknout. Vzal si peněženku, telefon a vydal se ke dveřím. Nikomu nic neřekl a odešel. Nechtěl teď s nikým mluvit. Nevěděl ale, že si ho Filliberto z okna všiml. Došel do parku a sedl si na lavičku. Více se zachumlal do mikiny. Seděl tam jen pár minut a viděl Damiána. Zvednul se a okamžitě měl na tváři úsměv.
„Ahoj, Jsi v pohodě? Jsi strašně pohublý a vypadáš, jak kdybys několik týdnů nespal." Pozdraví ho a obejme ho. Samuel si vydechne a obejme ho.
„Je to pravda, ale jsem v pohodě, stalo se něco, do čeho tě nechci tahat. Nechceme si jít sednout někam na kafé?" Zeptá se brunet a druhý ihned přikývne. Dojdou spolu do blízké kavárny a sednou si k oknu.
„No a jak se jinak máš? Co v práci?" Opět se zeptá a rozhlédne se. Všiml si Jamara u jedné servírky, jak jí dával pusu a poté odešel. Oddechl si, když si ho nevšiml. Servírka se na Samuela podívala a vydala se k nim.
„Jo mám se dobře. Povýšil jsem na ředitele základní školy. A ještě mi známý nabídl, že můžu učit na střední. Je to zdravotnická škola, takže jsem nadšený, učení mě vždy bavilo." Usměje se Damián a podívá se na servírku, která k nim přišla.
„Dobrý den, co si dáte?" Zeptá se a vytáhne tužku s blokem. Samuel si ji prohlédne a rychle koukne do lístku.
„Dobrý den, poprosím ten karamelový a citronový cheesecake a ten ovocný čaj." Usměje se a servírka si to napíše. Poté koukne na druhého muže.
„Já poprosím Late a borůvkový Muffin, děkuji moc." Odpoví Damián a jemně se na ní usměje. Servírka si to napíše a s úsměvem a slovy "hned to bude" odejde. Samuel koukne na svou společnost.
„To je úžasné, Jsem rád, že se ti daří. A hlavně že tě to baví, to je hlavní." Odpoví a zasměje se. Po chvíli jim servírka přinese jejich objednávku a odejde. Damián lehce kývne.
„To Ano, ale teď mě tak napadá...možná to vyzní divně, ale mohl bych mít prosbu?" Zeptá se nejistě a opatrně upije ze svého čaje. Když dostane chápané přikývnutí, nadechne se. „Já a kamarád...my...my nemáme dokončenou základku. Neptej se prosím proč, někdy ti to řeknu, ale myslíš, že bychom mohli dochodit u tebe?" Zeptá se a kouká do stolu, nedokázal se na něj podívat. Damián byl zaražený, nevěděl co říct. Chvíli mlčel, ale pak ho chytl za ruku a jemně ji zmáčkl.
„To nebude problém. A nemusíme o tom mluvit, až budeš připravený, tak tě vyslechnu ano?" Usměje se, když se na něj brunet podíval. Ten přikývne a oba se pustí do svých zákusků. Eddie se mezitím začal po Samuelovi shánět. Když ho nemohl najít, začal se strachovat. Snažil se to nedat najevo, ale měl o něj strach.
„Zlato? Nevíš kde je Samuel? Nemohu ho nikde najít." Zeptá se bloňďáček svého přítele a obejme ho kolem ramen. Filliberto zrovna pracoval na nějakých papírech.
„Jo vím, viděl jsem ho asi před hodinou odcházet, šel do parku." Odpoví a koukne na svého milovaného. Usměje se a dá mu pusu. „Nemusíš se bát, určitě to zvládne." Dodá a vrátí se k papírům.
„Jestli to zjistí Trey, začne vyšilovat, neví o tom." Odpoví potichu a pustí ho. Dojde se převléknout. „Kdyby něco, budu v knihovně." Dodá a odejde z místnosti. Samuel mezitím se svou společností vyšel z kavárny a procházeli se po městě. Lehce sněžilo a venku se začalo stmívat.
„Děkuji moc. Přesně tohle jsem potřeboval." Odpoví malý brunet a koukne na svého kamaráda. Měl ho rád a věřil mu.
„Same nemáš vůbec zač. Jsem rád, že jsem pomohl, a hlavně že jsi v pořádku, když jsi čtvrt roku neodpovídal, vyděsil jsi mě." Odpoví tišeji a roztáhne ruce na objetí. Samuel se usměje a obejme ho. Poté se vydal zpět domu a doufal že nebude mít problém.
