Pravá láska

1. Sexy idiot

Únavou si protřu oči a potichu u toho zívnu. Mám pocit, že každou chvíli usnu. Což asi určitě přijde, tak nebo tak, takže vlastně nemá cenu tomu zabraňovat, když bych stejně usla za 5 minut. Spokojeně zavřu oči.

Lepší

"Spánek by se neměl podceňovat" slyším v hlavě hlas mojí mamky, když jsem jí dnes ráno potkala "Obzvlášť první den školy" dodala k tomu. Pro jednou jsem jí mohla poslechnout, ale co já s tím? Doneste mi stroj času a já se klidně vrátím včera do doby, kdy už jsem měla dávno spát a rozmluvím svému mladšímu já, že koukat se do čtyř do rána na Netflix není nejlepší nápad. Ale pozor, mám vysvětlení... Ten film byl fakt napínavý. 

"Holka, ty vypadáš jak kdyby tě měl někdo třikrát zabít, zahrabat do hrobu, potom tě od tam tuď vykopat a posadit tě k nám na matiku" Ušklíbne se vedle mě Sophie. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to mluví na mě. 

Sophie, je moje nejlepší kamarádka. Známe se od té doby, co jsem do ní před dvěma lety omylem narazila a ona na sebe vylila svoje kafe. Jako omluvu, jí koupila nové. Oříškové frapuccinu ze Starbucksu. Až když jí odvážela sanitka, jsem se dozvěděla, že je na oříšky alergická. Trochu pozdě. Naštěstí se jí nic vážného nestalo a ona mi to odpustila. Díky ještě jednou. Na to se z nás staly kamarádky, později nejlepší kamarádky a bavíme se do teď. To mě celkem překvapilo, jelikož si s holkami obvykle moc nerozumím. 

"Díky Sop, ty umíš zalichotit" Ironicky se ní usměju. Kdyby mi tohle řekl kdokoli jiný než Sop, tak bych ho asi poslala do prdele, ale u ní mi to nevadí. Chci k tomu něco dodat, ale zastaví mě přísný pohled naší matikářky Millerové. Kráva jedna. Je až smutný, jak si myslí že jí někdo poslouchá. 

Tak jako sorry, ale normální člověk si neřekne: Ty jo, první den školy a ještě k tomu poslední hodina je matika. Nejlepší čas jim dít neohlášený "krátký" test na to, co si z minulého ročníku zapamatovali. A potom do nich hustit rovnice. Jupí!! 

Má kamarádka se na mě usměje "To já ráda" 

Zazvoní a třídou se rozlehne úlevné zabručení. Všichni se začnou zvedat a- moment. MOMENT! Až po chvíli můj mozek začne pracovat a já si uvědomím, co to znamená. 

Zvonek. Poslední hodina. Jde se domů děcka! Teda nejdřív atletika to ostatní až potom.  

Se Sop rychlostí blesku vylítneme z lavice, propleteme se davem našich spolužáků a razíme si cestu ke skříňkám. Cestou se pozdravím s pár známýma a ignoruji pokřiky některých kluků. Můj cíl je momentálně dojít k těm skříňkám. Na naší školu chodí až přes 500 studentů, proto je tu vždycky narváno. Taky je to jedna z nejprestižnějších středních škol v Los Angeles. Areál školy je obrovský a díky tomuhle prostoru je tu hodně možností, co dělat. Můžete se zapsat do fotbalového, basebalového nebo hokejového týmu. Pro holky je tady naopak možnost atletiky nebo gymnastiky. Kdo není na sporty, může navštívit hudební nebo výtvarný kroužek. Máte tu také na výběr s hodně jazyků, které se můžete učit. Španělština, francouzština, ruština...

Na to, že je to škola, je to poměrně slušné místo. Ale pořád je to škola, která pro mě v životě nepředstavovala nic jiného, než nutné zlo. 

Učebnice matematiky hodím zpátky do skříňky, když v tom mi někdo poklepe na rameno. 

"Nazdar Sušenko" Ozve se za mnou známý hlas. Prudce se otočím a spatřím ho. Na tváři se mi rozlije překvapený úsměv. Je tady! Za ten měsíc, co jsem ho naposledy viděla, se na něm nic nezměnilo. Možná byl trochu více opálenější, ale podstatné na něm zůstalo. Rozcuchané blond vlasy, roztomilý úsměv na rtech, tmavě zelené oči, ďolíčky na tvářích. To vše je mi na něm důvěrně známé.