Pravá láska

2. Medvěd samotář

"Grace, prosím pojď, bude sranda. Vždyť tam nemusíš být ani dlouho" Žadoní Adrien do telefonu. Projdu kolem fontány a pokračuju dál směrem k parku. Takhle k večeru je Los Angeles kouzelné. Přímo magické. Nad mrakodrapy už sluníčko klesá dolů a na nebi se začnou tvořit první červánky. 

"Já nevím" Povzdechnu si a svůj pohled přemístím zpátky k obloze. Držte obličej směrem ke slunci a nikdy neuvidíte stíny "Vždyť přece víš, že k večeru vždycky běhám"

"Jo?" I když Adriena nevidím, dokážu si v hlavě představil, jak se teď ušklíbl "A kdy si naposledy večer byla běhat? Pokud vím o prázdninách si tomu trénování moc nedala a navíc. Běhat můžeš jít před večírkem, když zítra trénink nemáte"

Někdy mě fakt štve, jak moc mě Adrien zná, ale kdyby to bylo jen tohle, bylo by to ještě dobrý. Ale ne, on zná rovnou nazpaměť celý můj kalendář. 

"Fajn" Řeknu poraženecky a odbočím "Vyhráls, zítra tam přijdu. Doufám, že to bude stát za to"  

V telefonu zazní tiché "Yess" a hned na to "Budu se těšit, sušenko. Pa pa" A ukončí to.

Blbeček, s ním se nemá cenu ani hádat. Vždycky bude po jeho, ale na druhou stranu jsem ráda, že mě přemluvil. Tommy, jeden můj spolužák, pořádá party. Jeho rodina vlastní obrovskou vilu z velkým bazénem, takže jeho večírky bývají legendární.

Ještě chvíli jdu rovně a po chvíli dorazím do cíle. 

Tátův dům.

Na první pohled celkem velký, ale když se podíváte pořádně, zjistíte, že toho prostoru na bydlení tam moc není. Větší půlku totiž zabírá garáž. Tam můj taťka pracuje. Je automechanik a má tam takový menší podnik. Lidi k němu vozí auta a on je opravuje. U něj doma. Prý aby to neměl daleko, ale to mu nevěřím. Podle mě nemá rád, když mu někdo říká, co má dělat. 

Zazvoním. Jednou. Podruhé. Potřetí. Nic.

Opatrně otevřu dveře. Proč tu má sakra odemklo? "Tati?" Zavolám a pomalu vstoupím dovnitř. "Si tady?" Zkusím to znova. Ticho. Začínám mít docela strach. 

Zavřu za sebou dveře a jdu se po něm podívat. I když prohledám celý jeho dům, nemůžu ho najít. A pak mi to dojde. Z obýváku přejdu zpátky na chodbu a otevřu poslední dveře, co tady jsou. Dveře do garáže. Vstoupím dovnitř a první co uvidím je taťka, který leží pod autem a něco v něm opravuje. 

"Tady jsi" Oddechnu, když zjistím, že ho nikdo neunesl a že je celý v pořádku. "Myslela jsem, že tě někdo unesl"

Táta vyleze z auta a věnuje mi jeden ze zářivých úsměvů. Takových, jakých umí vyčarovat jen on. Bohužel se poslední dobou moc neusmívá "Už jsem měl strach, že za mnou dneska nepřijdeš. Trvalo ti to" Mou otázku úplně ignoruje. 

"Promiň, trenér nám protáhl atletiku o půl hodiny déle než bylo v plánu" Z rohu si přitáhnu malou židličku a posadím se na ní. Taťka tu má strašný bordel, tady jde jasně vidět, že mu tu chybí ženská ruka. 

"To je v pohodě, jen aby o tebe neměla maminka strach, patrně se domů vrátíš za tmy" Při téhle větě se mu ve tváři mihne zvláštní výraz. Já to věděla, chybí mu! "Jak bylo ve škole?" Řekne a zaleze zpátky pod auto. Tam opět začne něco kutit. 

"Jo, dobrý" Kývnu. To že jsem tam několikrát málem usla, vědět nemusí. "Tati, 3. října se budou v San Franciscu konat atletické závody, přijedeš se podívat?" 

Táta na chvíli ztuhne v pohybu. Takže ne "Zlato, víš, že mám hodně práce" 

"Nebo spíš nechceš vidět mamku s Julienem" Odfrknu si, což taťku opět zarazí. Ať si teď řekne co chce, ale za tímhle si budu stát.