Soudce - BillDipp

Kapitola 8

Nastalo čtvrteční ráno. Žlutovlasý démon se ladně pohyboval po domě svého milence a připravoval si snídani. Počítal s tím, že se jeho milovaný neprobere dřív jak na oběd, ale za zlé mu to neměl. Z jeho černé kávy se již dávno přestalo kouřit, když se jeho milenec probral a vydal se do kuchyně.

„Dobré ráno zlato. Jak se cítíš?" vyptával se okamžitě Bill, který posedával na gauči a přepínal z jednoho nezajímavého pořadu na druhý.

„Celkem to jde, jen mě teda docela bolí zadek," pronesl rozespalý a přiznáním lehce načervenalý Dipper. Na to se Bill jen krátce uchechtl a poklepal rukou vedle sebe.

„Pojď se posadit, donesu ti něco malého k zakousnutí a začnu chystat oběd, co říkáš?" pronesl jemně a když se k němu Dipper svalil, dal mu jemnou pusu na tvář.

„Jsem pro," zamumlal Dipper a lépe se uvelebil na gauči.

Jak Bill řekl, tak udělal. Hbitě donesl Dipperovi kouřící se kávu a k tomu croissant, marmeládu a příborový nůž. A mezitím, co Dipper uspokojoval svůj hladový žaludek, uvázal si na sebe Bill kuchyňskou zástěru a začal se energicky pohybovat po kuchyni, takže se zanedlouho nesla domkem nádherná vůně.

Mladí milenci spolu poobědvali a pak se mazlili na gauči u nějakého přeslazeného romanťáku, co ani jeden z nich pořádně nevnímal a užívali si společnosti toho druhého. Tohle byl jeden z těch nejklidnějších dní, jaké spolu prožili. Žádní přisluhovači ďáblovi, kteří se vydávali za spasitele a nosiče svatého poslání, žádní otravní novináři, píšící cokoliv, včetně lží, jen aby měli kredit a svého slavného sólo kapra a ani žádní otravní rodiče. Za to byl Dipper asi nejraději.

Týden klidně plynul. V novinách se objevil článek o úmrtí nějakého kněžího, nikde se však nepsalo o smrti otce Azaela nebo otce Dielese, což bylo pro Dippera velmi překvapujícím. Když se o tam však bavil s Billem, došli k závěru, že otce Azaela určitě nikdo moc v lásce neměl a otec Dieles se mohl pro většinu prostě vrátit do školy sv. Jakuba, poněvadž jeho auto bylo zaparkované v garáži, aby nikoho nebilo do očí jeho novota, lesk a značka, kterou by si jako kněz vůbec neměl dovolit.

V neděli ráno se Dipper vydal i se svým milým doprovodem do kostela, aby mohl vést mši, poněvadž byl otec Levir stále na rekonvalescenci, poté, co si ho Dipper podal. Kostel byl díky tomuto malému incidentu rušnou destinací všech obyvatel městečka i nezvaných turistů, které zaujaly titulky v médiích.

Dipper v černé peleríně vystoupal za oltář a nacpaný kostel si prohlédl. Z předních řad ho bedlivě sledovali oči novinářů, z těch zadnějších pak místní a přivandrovalci a úplně na konci na Dippera svítilo žluté oko jeho démona.

„Vítejte na dnešní bohoslužbě," začal, jak byl naučen, Dipper.

Pro Billa byla bohoslužba mučením. Nejen, že musel poslouchat nudná slova o Pánu, která však s Dipperových úst nezněla tak moc nudně, byť zůstávalo pravdou, že z nich mnohem raději poslouchal něco jiného, ale i délka mše mu přišla dnes podivně dlouhá. Nemluvě o atmosféře v kostele. Zvědavé oči se totiž upíraly nejen na Dippera, ale i na něj. Opět byl ve svém milovaném žlutém svetru, černých džínách, lesklých mokasínech a přes oko trojúhelníkovou černou pásku. Tu nosil jen, když šel mezi lidi, před Dipperem už jí nenosil. Když mše skončila, sesypali se na Dippera novináři, aby mohli napsat další „zábavný" článek o napadení otce Levira. Když se konečně dostali oba mladíci do Dipperova domu, táhlo už na třetí a jim oběma už dost kručelo v žaludku.

„Čína?" nadhodil Bill, když spolu seděli na gauči a rozhodovali se, co objednají.

„Tak jo, ale stejně vaříš nejlíp," souhlasil nakonec Dipper, který však chtěl, aby Bill něco dobrého připravil.