Soudce - BillDipp

Kapitola 9

Od tragické smrti, Dipperových rodičů a sestry, uběhly týdny a léto se přehouplo v podzim. Ať se Bill snažil Dippera rozveselit, jak chtěl, nic nezabíralo. Ten Dipper, kterého znal, jako by zmizel. Místo něj se malým domkem za městem, pohybovala jakási prázdná vybledlá a pohublá schránka. Ač to Bill nerad přiznával, pohled na jeho partnera se mu vůbec nelíbil.

„Dobré ráno zlato, jak ti je?" ptal se ustaraně Bill jednoho listopadového rána svého milého, který se právě doplahočil do kuchyně. Odpovědí mu byl prázdný pohled, „Zlato, vím, že to není snadné. Vím, že to bolí, ale mám o tebe strach," začal sklesle Bill a došel k Dipperovi, který se mezitím usadil na dřevěné židli a díval se nepřítomně do talíře se snídaní, „Nechtěl by sis o tom s někým promluvit? Nebo, co zajet za tvými strýci? Tam jsme dlouho nebyli. Také se o tebe bojí," povídal tiše a objal Dippera rukama kolem ramen.

„Tak jo," dolehlo slabounce k Billovým uším, „Budu chodit k lékaři."

Pár dní na to už Dipper s Billem seděli před dveřmi psychiatrie.

„Pan Pines?" ozval se nad nimi milý mužský hlas. Dipper zvedl pohled. Před ním stál vyšší zavalitý bělovlasý muž s hranatými brýlemi a přívětivým úsměvem. Dipper se postavil, aby si mohl s mužem před ním potřást rukou, „Jmenuji se Daniel Wood. Pojďte se mnou. Vy prosím počkejte venku," otočil se doktor Wood směrem k Billovi. Ten pouze přikývl a opět se posadil na zelenou plastovou troj sedačku.

„Co vás ke mně přivádí pane Pines?" zeptal se mile starší, když se oba usadili. Dipper na pohovku, on naproti na křeslo.

„Já," začal slabě Dipper a upřel na muže před sebou unavený pohled, „Popravdě nevím, kde začít. Děje se toho teď ve mně moc, víte?" pronesl roztřeseným hlasem Dipper.

„Tak, co začít od začátku, hm? Pokud můžu, to venku byl váš partner?" zeptal se patrně doktor Wood.

„Ano, problém?" odpověděl Dipper krapet podrážděněji, než plánoval. Lékař se pouze usmál a zakroutil hlavou v nesouhlas.

„Nikoliv, rád vidím mladé páry. Je teď něco o čem chcete nebo zvládnete mluvit?" zeptal se ho pak mile.

„Asi, asi," hlesl Dipper a začal si žmoulat ruce v klíně, „Před pár týdny mi zemřeli rodiče a sestra. Tragická autonehoda," pronesl pak opatrně a tiše Dipper a popotáhl.

„Byli pro vás důležití?" zeptal se doktor spíš pro ujištění.

„Popravdě, v dětství udělali něco moc zlého, takže jsem s nimi mluvit teprve před nedávnem. Po dlouhých letech odloučení jsem si znovu začal nacházet cestu k matce a sestře, ale" Dipperovi přeskočil hlas, „ale zase to všechno skončilo," doktor Wood k Dipperovi postrčil krabičku s kapesníky a ten je s děkovným pohledem využil. Když si vzpomněl na všechno to hezké, co se sestrou a s matkou zažil, spustil se u něj přímo vodopád slz. Doktor Wood si jen do bloku napsal rychlou poznámku.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se se zájmem doktor Wood, Dipper, ale zakroutil hlavou.

„Ne, ještě ne."

Doktor Wood tedy nechal Dipperovu minulost být, byť ho toto téma nesmírně zajímalo. Mohla mu dát totiž nejvíce vodítek k rozřešení, co se s mladým pacientem naproti němu děje.

„Nashle," loučil se Dipper s doktorem Woodem.

„Na viděnou příští týden," odpověděl mu s úsměvem lékař a pozval si do ordinace dalšího pacienta.

„Tak, co?" vyzvídal okamžitě Bill. Dipper však jen zakroutil hlavou.

„Nechci o tom mluvit, ale myslím, že by mi mohl pomoc," pronesl Dipper a poprvé za dlouhé týdny se na Billa pousmál. Ten, když si toho všiml, přestal naléhat a úsměv mu oplatil.