𝒔𝒑𝒂𝒓𝒌𝒔 𝒊𝒏 𝒅𝒆𝒆𝒑 𝒍𝒐𝒗𝒆 (𝒄𝒛𝒆𝒄𝒉 𝒔𝒕𝒐𝒓𝒚)

2.

...
Když mě další den ráno vzbudil budík, neochotně jsem vstala a první věc, kterou jsem udělala bylo to, že jsem se podívala k oknu. Všimla jsem si, že Theo už je taky vzhůru.

Ještě chvíli jsem se dívala z okna, když najednou Theo přišel ke svému oknu polonahý a na obličeji se mu rýsoval úšklebek.

Bože, co si o sobě myslí? Co si chce dokázat tím, že je bez trička?

,,Dobré ráno, sousedko, jak jsi se nám vyspinkala?"řekl dráždivým tónem a u toho si povytáhl kalhoty.

,,Výborně, na to, že jsi měl včera u sebe holku, tak bylo dost ticho"falešně jsem se usmála a snažila jsem se ignorovat jeho nahé břicho.

,,Jak víš, že jsem měl u sebe holku?"zkřížil podezřívavě ruce na hrudi. Pravda, jak to vlastně vím?

,,Šestý smysl"odpověděla jsem jednoduše. On si mě podezřívavě změřil.

,,Podle mě, mě stalkuješ"spokojeně se usmál.

,,Hloupost!"máchla jsem rukama do vzduchu.
Možná měl pravdu..To je hloupost! Nikdy bych ho nestalkovala! Ne jeho.

,,No, jak myslíš, uvidíme se ve třídě!"zavřel okno a já ho sledovala, jak odcházel. Povzdechla jsem si. Hurá do školy!
...
Do školy jsem musela jet jako obvykle autobusem. V autobuse bohužel byl Theo i se svojí grupou. Celou dobu se na mě divně dívali a u toho se debilně smáli. Bože, zabij mě.

Chtěla jsem na ně ukázat prostředníček, jenže já jsem ta hodná holka, co nikdy není neslušná. Prostě jsem je ignorovala. Co jiného mi také zbývá? Akorát bych to zhoršila.

Cesta naštěstí rychle uběhla a já mohla konečně z autobusu vypadnout. Oni se mě však drželi, jako vosy na zmrzlině.

,,Hej! Mrňousi! Pozor, ať tě lidi nezašlápnou! Jsi mrňavá, jak mravenec!"zaslechla jsem za sebou škodolibý hlas Thea. Ať už jde někam. Tuhle přezdívku mi dal jen proto, že jsem o hlavu nižší než on.

Snažila jsem se jít co nejdál od nich, ale oni mě pořád pronásledovali. Když jsem se jim vytratila z dohledu, zahnula jsem za roh na dívčí záchody. Jediné bezpečné místo. I když, myslím, že by sem klidně vlezli.

Zadýchaně jsem si opláchla obličej a bohužel jsem si pozdě uvědomila, že mám na řasách řasenku.

,,Do háje"podívala jsem se do zrcadla na rozmazanou řasenku kolem očí. Pokusila jsem se jí nějak smýt, ale marně. Pořád jsem tam měla fleky.

Po chvilce jsem uslyšela zvonek, tak jsem rychle běžela ke skříňkám si sundat bundu, zamkla jsem skříňku a běžela se spěchem do třídy. Snad tam učitelka nebude.

Naneštěstí tam byla. Všechen pohled byl na mě. Eleanor seděla ve třetí lavici a podpořivě  na mě zamávala. Učitelka se mračila a zároveň si mě pečlivě zkoumala.Teď nějakou dobrou výmluvu.

,,Paní učitelko, omlouvám se, že jsem dorazila dlouho, nestíhala jsem autobus"zalhala jsem a učitelka beze slova poukázala gestem, abych se posadila.

,,Lže!"vykřikl někdo z publika a já hned tušila, kdo to byl. Podívala jsem se směrem na dotyčného. Theo se tlemil a prstem poukázal na svoje oči. Tím narážel na moji rozmazanou řasenku. Naštvaně jsem se na něj zamračila. Se sklopenou hlavou jsem došla ke svojí lavici a sedla jsem si na židli. Cítila jsem všechny pohledy. Všechny ty posuzující pohledy. Výsměšné pohledy. Žádná lítost. Žádné soucítění. Prostě pohledy.
...
Po škole mě opět buzeroval Theo. Tentokrát pouze sám.

,,Copak? Rozplakal jsem tě?"narážel opět na moji stále rozmazanou řasenku. Zabíjejícím pohledem jsem se na něj podívala.

,,Kde jsou tvoje opice?"ignorovala jsem jeho otázku. Narážela jsem na jeho kamarádíčky.
Theo protočil očima.

,,Proč musíš vždycky ignorovat moje otázky, Melisso?"zeptal se podrážděně, když si sedl na lavičku před námi.

,,Jelikož, tvoje otázky jsou o ničem"pokrčila jsem rameny a rozhodla jsem se, že se vydám ke autobusové zastávce. V mojí cestě mě však zastavil Theo tím, že mě chytil za zápěstí.

,,Au,to zabolelo"zasyčel ironicky, jenž mě donutilo se mu vymanit ze sevření.

,,Jdi někam"sykla jsem na něj a opět jsem začala odcházet.

,,Počkej!"zvýšil na mě hlas. Já se však nezastavila a pokračovala jsem ve své cestě. Naštěstí za mnou nešel, takže jsem si mohla oddechnout.

Došla jsem k autobusové zastávce, kde jsem čekala nejméně deset minut. Vždycky jsem záviděla Eleanor, že domů nemusí jezdit autobusem. Od školy to má ani ne šest minut.

Na autobusovou zastávku bohužel došel i pan obávaný. Cítila jsem, že se tady složím, jelikož už zase šel za mnou.

,,Prosím, nechej mě na pokoji"zabručela jsem na něj nepříjemně. Bez emocí se ke mně lehce naklonil a přiblížil se až nepříjemně blízko k mému uchu.

,,Nemusíš se hned čertit, však klid"zašeptal a poté se odtáhl. Narovnal se, a když si všiml, že autobus přijel, beze slova do něj nastoupil. Já se snažila uklidnit, abych tady ještě někomu neublížila, protože už mi z něj praskaly nervy.