Strážný démon?

II.

Štiplavá vůně dezinfekce se nesla vzduchem a monotónní pípání přístrojů bylo jediným zvukem v místnosti. Za okny se po obloze honily černé husté mraky a vítr čechral koruny stromů. Nějaký čas trvalo, než jsem si uvědomila vlastní tělo a přišla naplno k vědomí. Otevřela jsem slepené oči a...Nic... Vůbec nic jsem neviděla...Před sebou jsem měla jen šedou mlhu...Srdce se mi prudce rozbušilo, až se přístroje hlasitě rozezvučely.

Co se to děje? Kde to jsem?

Dveře vrzly a dovnitř kdosi věšel.

„Jen klid. Všechno je v pořádku." Promluvil ke mně konejšivý ženský hlas.

Cosi mě zatahalo za kůži a na to už se můj tep opět zklidnil.

„Už jsme mysleli, že se neprobudíte...Jak se cítíte?"

„Kde to jsem?" chtěla jsem říct, ale vyšel ze mě spíše přiškrcený sípot.

„Opatrně. Pomalu. Hlasivky se dlouhým nepoužíváním ochabí, což se za pár dnů zpraví. Nemusíte mít strach."

Cítila jsem studený, podle mého úsudku, stetoskop na své hrudi.

„Vypadá to dobře..." řekla nakonec. „Měla jste ošklivou nehodu. Byla jste v kómatu skoro půl roku, to se na těle podepíše. Na to se musíte připravit. Naštěstí jste v dobrých rukou. Tady vás dáme brzy dohromady. Prozatím se ale nepokoušejte vstávat. Měla jste vážně poškozenou páteř, takže prudké pohyby nejsou vhodné."

Nehodu? Jakou nehodu? Co se stalo?

Z toho všeho přemýšlení mě rozbolela hlava. „Oči." Vydechla jsem a ztěžka zamrkala. „Nevidím." Zasýpala jsem.

„Ano, to je způsobeno tím poškozením páteře a míchy. I to se vrátí do normálu. Chce to jen čas a pravidelné rehabilitace. Uděláme pár testů a pak vás převezeme na klasický pokoj. Zatím odpočívejte." Zaslechla jsem ještě vzdalující se kroky, než na mě padla únava a upadla jsem hlubokého spánku.

Když jsem znovu otevřela oči, opět mě má slepota vyděsila...Tentokrát jsem však neslyšela žádné přístroje. Ležela jsem na měkké matraci přikrytá těžkou peřinou a pokoj voněl po čistících prostředcích.

„Jste vzhůru. Skvělé." Promluvil ženský hlas tak znenadání, že jsem sebou leknutím trhla. „Oh, omlouvám se. Měla jsem se ohlásit předem...Výsledky byly dobré a mohli jsme vás odpojit. Tohle je váš pokoj. Na zdi nad vaší pravou rukou je čudlík. Když budete potřebovat na záchod nebo se něco bude dít, zmáčknete a přijde sestra. Pomůže vám s čímkoliv budete chtít. Hlavně teď. Nebudete moci ještě chodit, a tak vás na každou toaletu, sprchování, jídlo i rehabilitace bude někdo vozit a pomáhat."

Snažila jsem se pobrat všechno, co řekla...

Moc informací...Moc slov...

Opět mě rozbolela hlava.

„Teď je devět hodin ráno. Odvezeme vás do jídelny, kde byste se měla pokusit trochu najíst. Musíte tělo co nejrychleji zařadit zpět do normálního provozu. Potom vás necháme odpočívat a po obědě máte první rehabilitaci. Ničeho se nelekejte. Tělo je ztuhlé a kosti po srůstu, takže to bude bolet jako čert. Kdyby bolest byla opravdu nesnesitelná, řekněte si o utišující léky. Nechceme, aby naši pacienti trpěli...No a to je prozatím všechno. Kdybyste měla nějaké otázky nebojte se zeptat. Za chvilku si pro vás přijedou a odvezou na snídani." Řekla mile a vyšla z pokoje.

Opět se rozhostilo ticho. Ztráta zraku mě uvrhovala v zoufalství...Cítila jsem se zranitelně a bezmocně, což jsem byla tak jako tak kvůli nefungujícímu tělu... Konečně jsem měla čas na srovnání myšlenek. Pohnula jsem pravou rukou a ztěžka jí zvedla a jemně se dotkla čudlíku ve zdi. Byl tam. Dobře. Ruka mi okamžitě spadla zase dolů. Jako by v ní chyběly všechny svaly. Jak jsem se cítila? V krku jsem měla jako na Sahaře a každé polknutí bylo namáhavé a bolestivé. Vyčerpané tělo bylo jako olovo hluboce položené do matrace. Slyšela jsem dobře. Alespoň něco...