Strážný démon?

I.

Starou opuštěnou budovou se proháněl ostrý podzimní vítr. Na obloze se vznášely těžké černé mraky a vzduch voněl listím a blížící se zimou.
Šourala jsem se mezi polorozpadlými zdmi a hledala něco užitečného. Žaludek se mi svíral v křečích z hladu a ruce jsem skoro od zimy necítila.

Jestli rychle neseženu nějaké teplé oblečení nebo deky...

Prudce jsem se zarazila, když jsem uslyšela smích z horních pater.

Zase nějací spratci, co si myslí, že prolézání rozpadlých domů je super zábava.

Radši jsem vyšla opačným směrem, než odkud vycházely hlasy. Měla jsem víc než dost zkušeností po letech na ulici, abych věděla, že lidi jsou zvířata a je lepší se jim obloukem vyhnout....
Zatočila jsem za roh a vyšla na velký zarostlý prostor před budovou. Byl plný odpadků a harampádí.

To by mohla být má šance...

Po půlhodině hledání jsem však nenašla nic použitelného. Jen pneumatiky, střepy a plast...Až na...Úplně vzadu mezi malými břízkami ležela převrácená stará šatní skříň.

Výhra!

Přispěchala jsem k ní. Byla poškrábaná a dvířka trochu nakřivo, ale jinak tvořila perfektní úkryt před deštěm. Otevřela jsem spodní křídlo a vlezla si dovnitř. Byla dost vysoká na to, abych si mohla pohodlně lehnout. Byla jsem radostí bez sebe a zbytek dne jsem hledala nějaké hadry či oblečení na vystlání svého nového úkrytu.
To, co jsem sehnala, nebylo nic moc. Pár roztrhaných triček, mastných utěrek a deka, která podle zápachu patřila nějakému psovi. Nemohlo mi to být více jedno. Když je vám zima a nemáte kam jít, nepohrdnete doslova ničím.
Na noc jsem se zavřela ve skříni a zabalila se do těch bídných látek. Díky svému teplu a dechu se vnitřek skříně docela zateplil, takže noc byla o to snesitelnější.

Druhý den ráno jsem se vydala pro něco k snědku. Nikdy jsem se nesnížila k žebrání, a tak jsem se musela spokojit se zbytky z popelnic. Obcházela jsem zadní dvorky restaurací, kde byla větší šance najít něco poživatelného.
Vytáhla jsem uvadlé zbytky nějakého salátu, pár nedojedených vařených brambor a tvrdé rohlíky. Zhltla jsem to na posezení a vydala se na další pátrací akci. Tentokrát po oblečení na zimu. Věděla jsem, kde se nachází jeden speciální kontejner na textilie. Nacházel se to dost daleko a obtížně se do něj dostávalo, proto jsem tam nechodila často. Teď jsem však musela zkusit štěstí. Noci začínaly být čím dál chladnější...

Po dlouhé cestě jsem konečně dorazila do cíle. Kontejner měl na vrchu pouze úzkou škvíru, kterou se dalo něco vytáhnout, a tak jsem si ulomila kus větve a začala šátrat uvnitř. Chtělo to pořádnou dávku trpělivosti, než jsem něco ulovila. Neustále mi to sklouzávalo dolů nebo to bylo moc těžké na to, abych to vytáhla. Nakonec jsem ulovila dva svetry, nějaká trička a slabou, avšak nepromokavou růžovou jarní bundu.
Velký pánský svetr jsem navlékla na svou ošuntělou mikinu a na to si zapnula bundu.

To by mohlo stačit...Zbytek použiju jako výstelku skříně...

Ležela jsem zastlaná v hadrech a konečně mi bylo dostatečné teplo. Poslouchala jsem šelest listí venku. Čas od času, při chvílích jako byla tato, mě pohltila melancholická nálada. Bylo tomu už sedm let, co jsem žila na ulici...Uteklo to tak rychle...Při pomyšlení na to, že to tak bude zřejmě celý život se mi zatočila hlava. Kolikrát jsem se snažila získat práci či bydlení...Všude mě buď odmítli nebo využívali a pak ani nezaplatili...Tolikrát se objevil nějaký rytíř, který mě chtěl zachránit...Většinou to dopadlo tak, že jsem uprostřed noci utíkala, abych si zachránila vlastní život...Ztěžka jsem oddechla a v očích mě pálily slzy.