Annabell CZ

3. Zvláštní zrůda

*Annabell

     Když jsem se tu noc dostala domů, moje obavy se rozplynuly. Marry ani Catelyn nebyly nikde 'slyšet' pobíhat okolo v panice a shánět lidi aby mě šli hledat, protože jsem nebyla doma před setměním.

    Ta nádherná vůně, stále čerstvá v mé paměti, stěží uvěřit že je z tohoto světa, ve mně něco zažehla. Něco, co jsem si myslela že umřelo spolu s mojí matkou. Cítila jsem se jako bych se začala probírat ze stavu podobném komatu, ve kterém jsem se nacházela poslední dva roky.

*

    Je neděle, už půl jedenácté dopoledne. Marry a Catelyn většinou nechodí v Neděli, takže po pozdní snídani, cereáliích s mlékem a pomerančovém džusu jsem na cestě do lesa.

    Nepamatuji si, že bych spala tak klidně a bez nočních můr ode dne kdy máma umřela. Tohle bylo poprvé, kdy mi klid, který mi přináší můj 'lesní sen', vydržel déle než na práh mého domu. Říkám tomu lesní sen, protože tam pod borovicí je jediné místo kde se mi kdy zdál. Poslední rok a deset měsíců, kdykoli se mi povede usnout a můj spánek není bezesný, je plný nočních můr.

     Maminka mi vždy říkala že moje prostorové vnímání, vynikající reflexy a neobyčejná představivost mi nahrazují zrak. Avšak, od toho osudného dne, vše co si dokážu představit je, jak mohla zemřít.

   ...Hladký povrch jejího auta všemožně poškrábaný a pomačkaný. Její polámané tělo. Vyhaslé oříškové oči...

/když bylo Annabell asi devět let/

   "Drahoušku, pamatuješ si pravidla a podmínky pod kterými tě Chris naučil to co umíš, že? Ty platí i když on už tu není."

    "Ale oni-"

    "Žádné ale, Annabell." Řekla matka přísně. "Chris tě to nenaučil aby si se prala s dětmi ve škole."

   "Ale-" Matčin prst na Annabelliných rtech v tichém varování zabránil Annabell v dalším dohadování. 

    "Jsi jiná než ostatní děti, miláčku. Nevidíš, tak si zrak vynahrazuješ ostatními smysly a oni nechápou jaké to je. Neměla bys na ně být naštvaná jen proto, že ti nerozumí." Vysvětlila matka Annabell, hladíc ji po vlasech. 

    "Já vím jak moc jsi měla Chrise ráda a že to pro tebe bylo těžké, co zesnul. Ale nikdo nemůže žít na věky, má milá. To víš. Chris byl milý a silný, a já vím že jsi ho vnímala jako dědečka, kterého jsi nikdy nepoznala. Ale nezapomeň, že byl také starý a zdraví s věkem křehne.

*vzlyk*

    "Ach, pojď ke mě Annie. Mě taky chybí, víš...?" Matčin hlas zjemněl když brala malou Annabell do náruče. Použila její oblíbenou přezdívku.

   "Musíš si však pamatovat, že nic z toho co tě naučil, nesmíš brát na lehkou váhu a musíš dodržovat určitá pravidla. Pokud tě tam někde ze shora pozoruje, měla by ses snažit aby mohl být pyšný na svoji studentku. Víš že tě taky miloval, drahoušku."

   "Ano, máš pravdu mami." *vzlyk* "Už to neudělám. Udělám vše proto aby na mě byl mistr pyšný."

   "To je moje holka." Řekla matka a Annabell věděla že se usmívá. "Já jsem na tebe taky pyšná, miláčku."

/přítomnost/ 

    Vždy jsem nesnášela že jsem jiná než ostatní děti. Neviděla jsem výrazy v jejich tvářích ale mohla jsem jasně vycítit že moje přítomnost byla nevítaná, i když to neřekli nahlas, což vlastně ani nebylo tak ojedinělé.

     Pro co mě maminka nazývala vyjímečnou, mě ostatní děti nazývali zrůdou a vyhýbali se mi.

    Nikdy mi nepřišlo zvláštní či divné, že po troše trénování jsem byla schopná říct když byl někdo poblíž mě a kde přesně se nacházeli. Slyšela jsem jak dýchají a pak nervózní přešlápnutí když jsem ukázala směrem kde stáli, po tom co mě chtěli 'vyzkoušet'.

   Pokaždé když jsem prošla jejich testem, na mě křičeli "Zrůdo!" a pokud mi dál nenadávali, už se mnou nepromluvili.

*  

     Nic moc se od té doby nezměnilo.   

     Po nástupu na střední, to bylo stejné. Když se pohybuji školou či městem normálně, tak jako každý jiný, přijde jim to divné a už jsem se setkala i s obviněním, že si na slepou jen hraji, abych se vyhla praktickým lekcím a tělocviku či vzbudila soucit.

     Jak absurdní. Nicméně, kdybych jim ukázala že nemám problém se zapojit do tělocviku, buď by začali vyšilovat ještě víc, nebo by to použili jako důkaz že svoji slepotu jen předstírám. Neboť já miluji baseball. Bylo mi řečeno že slepí většinou nezvládnou věci jako já. Osobně, žádnou ze svých řekněme 'schopností', jsem neshledala zvláštní nebo tak něco.

    Během let jsem si na tento přístup lidí ke mně zvykla. I když mě na střední někteří lidé začali vidět v jiném světle. Dívky se staly ještě nepřátelštějšími. Nyní jim nebyl po chuti nejen můj školní prospěch ale i můj vzhled. Hlavním tématem kluků se také stal můj vzhled. Na rozdíl od holek mě však chválili. Ovšem jejich způsob chválení mého vzhledu by potěšil snad jen nějakou děvku. Stali se odvážnější, agresivnější, dotěrnější a tudíž se pro mě společnost většiny mužské populace na místní střední stávala každým dnem méně příjemnou.

*

     Zatím co jsem měla hlavu plnou těchto myšlenek a vzpomínek, vytanula mezi nimi nová. Vůně ze včerejška je pryč. Pomyslela jsem si smutně. "Opravdu doufám že nezmizela na pořád..." Zašeptala jsem s nadějí.

    Zítra je škola, takže se musím vrátit brzy domů.

    "'Uvidíme se' zítra, mami." Rozloučila jsem se starou borovicí. Dnes se mi nepovedlo se úplně usmát a vydala jsem se domů, připravit se na další hrozný den školy.