Annabell CZ

4. Meeting

*Jasper

   "Héj! Náš zbloudilý vůdce se opět našel!" ozvalo se kdesi z lesa přede mnou, když jsem se blížil ke Cullenovic domu.

     Za nedlouho jsem je viděl oba. Můj dementně se křenící kapitán, jedem bratr a nejlepší přítel Peter s jeho spřízněnou duší a mým vojínem Charlotte po jeho boku. Považuji je za své nejbližší přátele a rodinu.

    "Hej, proč jste vy dva tady venku?" Ignoroval jsem jeho vtipnou poznámku. Právě teď nejsem v rozpoložení pro Peterovy vtípky. Momentálně je má mysl zaneprázdněná zelenookým stvořením, jež jsem našel spát na mechu v lese.

    "Au." Peter se snažil vypadat ublíženě. "Samozřejmě jsi nám chyběl!" Tenhle klaun mě bude otravovat na věky... ale to je Peter. Pomyslel jsem si, zatímco se mě začala chytat jeho, za všech okolností, humorná nálada. Jako vždy.

   Tenhle parchant mě zachránil. Dvakrát. Svěřil bych jemu i Char svůj život, stejně jako oni mě.

   "Dal sis pěkně na čas, než jsi se tu objevil. Jednu chvíli jsi před námi, v další chvíli se po tobě slehne zem..." začal Peter "Když jsme dorazili ke Cullenům, řekli nám že ses tu ještě neukázal." Pokračovala Charlotte s varovným pohledem na Petera. "Zrovna jsme tě chtěli jít hledat, majore." V jejím hlase byla znát starost, zatímco cítila úlevu, že už jsem dorazil a kromě lásky, trochu vzteku k Peterovi.

     Snažil jsem se přijít na to, jak jim říct co se mi stalo. Bez toho abych dal Peterovi materiál pro jeho vtípky a musel ho zabít abych unikl pobavení které by mu to přineslo. Ne, ani náhodou mu to neřeknu.

    Najednou se natáhl a cvrnknul mě do čela. Už jsem se viděl jak tomu drzounovi trhám hlavu. Když v tom ho Char nakopla pod koleno, za což si vysloužila úsměv ode mne a bolestné "Proč?" od Petera.

    "Jaspere, všichni se sešli v obývacím pokoji a čekají na nás." informovala mě Char s  pohledem ke Callenovic domu.

   "Tak jdeme na to." Prohlásil jsem, zatímco má pěst narazila do Peterova břicha, což ho přimělo se sklonit. "No jó, vidím žes nezapomněl jak prokázat respekt." Poplácal jsem ho po zádech, se zákeřným úsměvem. "Ale vždyť víš že zasalutovat by stačilo, nemusíš se klanět." Snažil jsem se znít nonšalantně ale jakmile jsem to dořekl, už jsem se déle neudržel a začal se smát. Peter, stále držíc se jednou rukou za břicho se zakřenil a dal palec nahoru. 

     Char jen protočila oči nad naším obvyklým pošťuchováním. "Mohli byste vy dva konečně přestat blbnout?" Zeptala se lehce otráveně. Já s Peterem jsme si vyměnili pohled, každý jsme jí dal ruku na jedno rameno a jak nejvážněji jsme dovedli se jí podívali do očí. "Nikdy." Řekli jsme jednohlasně, ťukli si pěstmi a málem jsme se pak oba váleli smíchy po zemi.

*

     Když jsme vešli do domu, Char a Peter mi ukázali cestu do obýváku. Tam nás očekávalo šest upírů. Znal jsem čtyři z nich. Blond vůdce Carlisle je doktor a dobrý chlap. On je ten, kdo mi ukázal jiný způsob života. Jak žít bez lovení lidí, abych nemusel dál prožívat to samé co cítili oni ve chvíli, kdy jsem je zabíjel. Spolu s jeho spřízněnou duší a matkou v jejich covenu, malou hnědovlasou ženou Esme mi pomohli v těch nejtemnějších časech po té, co jsem unikl bojům ve válce na západě. 

    Vedle nich stál další z mých blízkých přátel, Emett. Em je hnědovlasý správňák se skvělým smyslem pro humor a širokými rameny. Převyšuje mě téměř o hlavu a je velice dobrý bojovník. Jeho velikost mu přináší výhodu nad mnohými soupeři. Proti mým letům zkušeností, mu však nikterak nepomáhá. Jelikož je také ohromě soutěživý, kdykoli má možnost, vyzve mě na souboj v naději že tentokrát mě porazí, ale výsledek je vždy stejný.