Zrození Tragedie - F. Nietzsche

Část 1. - 3.

1. 

Umění, a já si dovoluji tvrdit, že zakoušení celkově, je založeno na působení principů apollónského a dionýského.

Apollónské umění jest umění výtvarné, znázorňování. Co se pak filosofie a metafyziky týče, apollónský princip je právě naše interpretace okolního světa; individualizace, pojmy, definice, vymezení.

Dionýské umění je hudba, která nám neposkytuje žádnou hmatatelnou představu, ale dalo by se říci, že pouze jakýsi dojem. V metafyzice je pak dionýský princip nahlížením na bytí bez 'iluzí', zakoušení nedozírné hloubky a tragedie bytí, na nejž však člověk nemůže nikdy nahlédnout zcela bez uměleckého nazírání, ale dionýský princip jej tomu co nejvíce přibližuje.

Dionýský princip je tedy právě bytí samotné, svět samotný, apollónský je naše interpretace onoho světa, naše indivuduální nazírání. Čili princip dionýský jest bezbřehym Bohem a apollonsky naším světem jakožto svetem pro nas. Tyto dva principy dohromady tvoří skutečnost, neboť jeden bez druhého být v zásadě nemůže.

Umění celkově je pak odrazem působení těchto principu. Jakéhosi metafyzického zakoušení a jeho následné umělecké interpretace.

Apollónsky princip jest snem, dionýský pak opojením. Takový pak jest rozdíl mezi romantickým snílkem a dionýským šílencem a velkou chybou jest je zaměňovat. Romantismus není láskou ke Svetu, Bohu, ale láskou k umění a světu pro nás. Není na tom nic špatného, ale není možno z něj dělat něco, čím není. Proto je snad jasné, proč se v celém díle Nietzsche staví jaksi proti německým romantikům a proč v své předmluvě pokládá toto dílo za nedostatečné, neboť se v něm též sem tam oddává romantismu, když opěvuje německou hudbu a Wagnera. Není dobré a špatné strany, ani lepší a horší. Na jedné stojí Prometheus, na druhé Ganymedes, ale právě míra mezi nimi tvoří tuto hellénskou harmonii.

Nejdokonalejším uměním, které tak mistrně propojilo dionýský a apollónský princip, je právě řecká tragedie.

Apollónský princip je tedy právě léčebným zdáním, konejšivou iluzí, rozumovým spořádáním, něčím, co můžeme zcela uchopit a vymezit. Apollón jest bůh světla, právě světla, které proniká do hluboké propasti bytí, které nám dává obraznosti, vrhaje do této propasti své paprsky.

Dionýský princip jest pak právě takovou nedozírnou propastí světa, kde není žádné jistoty ani ničeho, čeho by se člověk mohl zachytit, co by jej mohlo upokojit. Vše jest i není, nic není jasným a vymezeným. Je to vymanění se z indivudualizace, uvědomění si této metafyzické jednoty, což sebou přináši jednak závratné opojení, ale také hrůzu a následně vede neodvratně k šílenství, nebude-li člověk pamětliv i principu apollónského.

V tomto raném Nietzscheho díle je ještě vidět jeho inspirace Schopenhauerem. Dionýský princip totiž zve skutečnosti a apollónsky iluzí - ne, že by to nebylo náležité, ale slovo 'skutečnost ' zdá se jakoby pravdivější, objektivnější, lepší než iluze - jak to pojímá I Schopenhauer. Proto já nikdy tento princip dionýský nezvu skutečnosti, neboť podle mě je skutečnost právě jejich syntéza. Zde totiž Nietzsche ještě si naivně myslel, že existuje nějaká věc o sobě a považoval za ní právě toto dionystvi, čili, že dionýské vytržení, hudbu a opojení považoval za nahlédnutí na onu věc o sobě. To je samozřejmě blbost a za to se kritizuje i starší Nietzsche, který už celkově se zcela odvrátil od té hloupé věci o sobě (protože to jest naprostá zbytečnost!). To je jako byste chtěli říci, že pokud se nedíváme na částice, pak existují někde o sobě v nějaké pravdivé skutečnosti, a ještě by jste k tomu dodali, že přeci existuje nějaký podivuhodný způsob, jak je nahlédnout, aniž by jste je nahlíželi (no není to totální blbost?).  Kvantová fyzika vůbec osvětluje velmi dobře celou metafyziku a zde právě i tyto dva principy. Víme přece (čili přesvědčivě se domníváme), že pokud částici nepozorujeme, poté vlastně není, ale zároveň je potencionálně úplně všude, to jest stejné jako onen princip dionýský - všechno je i není. Princip apollónský je pak naše zakoušení, kdy my se podíváme a vlny se změní na částice a něco konkrétního se nám ukáže. To zcela dokazuje nesmyslnost celé té věci o sobě.